Izrael vidí v jaderném Íránu bezpečnostní hrozbu prvního řádu. V tom se mu nelze divit. Íránský prezident Ahmadínežád vytrvale popírá holocaust a neštítí se ani hrozeb zničením židovského státu. Izrael očividně zvažuje možnost preventivního útoku na jaderná zařízení Teheránu, aby jeho nakročení k atomové bombě zarazil či minimálně oddálil. Avšak následky takového jednostranného izraelského kroku hrozí rozpoutat další těžký regionální konflikt s nekontrolovatelnými globálními dopady. Taková akce by se zjevně neodbyla jen bleskovým bombardováním íránských jaderných cílů. Teherán by bezpochyby sáhl po odvetě, koneckonců disponuje již nyní dostatkem konvenčních prostředků. Íránské obyvatelstvo by se přes všechny výhrady k Ahmádínežádovi postavilo za své vedení. Teheránská propaganda by v islámském světě účinně využila obrazu oběti izraelské agrese a nenávist islamistů by opět zasáhla nejen Izrael, ale Západ jako celek. Do konfliktu by podle všeho byli tak či onak postupně vtaženi nejbližší spojenci obou stran: USA, Británie (případně Bahrajn, Katar, Saudská Arábie) na straně jedné; ale i Sýrie, Hizballáh, Hamás a další radikální islámská hnutí na straně druhé.
Jakým dalším směrem by se pak odvíjely arabské revoluce, například v Egyptě, je nevypočitatelné. Zcela vypočitatelná je naopak cena ropy. Ta by se vyšplhala do výšin, že by položila celou světovou, především však západní ekonomiku.
Lze tomuto katastrofickému scénáři ještě zabránit? Domnívám se, že ano. Namísto řinčení zbraní je však nutno nyní především zklidnit situaci, a to za přispění všech hlavních aktérů. USA i EU podpořily Izrael zostřením sankcí vůči Íránu. Kritici sankcí sice právem namítají, že íránskou ropu nyní místo Evropanů ráda koupí Čína a Indie, ale na výběr příliš variant není. Za svoji podporu by nyní Amerika i Evropa měly požadovat od Izraele zdrženlivost.
Účinnost sankcí i vývoj íránské ekonomiky mají svoji dynamiku a stejně tak ji má i vývoj v Sýrii a potažmo v celém islámském světě.
Větší roli by v íránské krizi mělo hrát i Rusko, které má dobré vztahy jak s Izraelem, tak s Íránem. Je to koneckonců Rusko, které dodává Teheránu své jaderné technologie. A konečně, stranou by na mezinárodním diplomatickém poli, v podpoře snah MAAE a vyvíjení tlaku na kontrolu zbrojení, neměla zůstávat ani Čína.
Svoji malou troškou do mlýna by mohla přispět i ČR, která se pyšní „nadstandardními“ vztahy s Izraelem.
Namísto bezvýhradné, často až trapně servilní podpory Netanjahuovy vlády by však přístup Prahy vyžadoval více rozumu, citu a vyváženosti své celé blízkovýchodní politiky. Dlouhodobě bychom tak pomohli nejen sobě, ale i Izraelcům a celému Blízkému východu.
Namísto řinčení zbraní je však nutno nyní především zklidnit situaci, a to za přispění všech hlavních aktérů
O autorovi Libor Rouček (Autor je místopředsedou evropských sociálních demokratů v EP)
