Pokud někdo čeká neúprosnou cenovou bitvu o zakázku, bude možná překvapen. Tedy pokud bude kontrakt s vítězem kvalitní a přenese na něj co nejvíc rizik výstavby (a tím alespoň trochu ochrání občany od finančních rizik, které na něj vláda velkoryse naloží), což by mělo být samozřejmé.
Proč si to myslím (a doufám, že jsem informace posbíral správně):
- EdF, které je zřejmě nejblíž plnění evropských podmínek pro stavbu, zažívá noční můru s dostavbou svého "pilota" ve Flamanville. Elektrárna, která měla běžet v roce 2012, je stále ve výstavbě, účet ze zvýšil skoro 5x a zřejmě přesáhne výši 500 miliard korun (zhruba 3x sumu, o níž mluví pan Havlíček). Navíc EdF se bude prioritně zabývat nejen budoucností jádra ve Francii (pro ni klíčové), ale zřejmě i svou restrukturalizací.
- Westinhouse kvůli nezvládnutí projektů koncem minulé dekády zbankrotoval (již tehdy ho ale vlastnila Toshiba), vlastní ho dnes spinn of kanadské Asset management firmy. Očekávat, že se finančníci (vlastnící více podobných akvizic) po hlavě pustí do obrovského rizika, které již mnoho firem zahubilo, a firma nabídne opravdu agresivní cenu, se mi nezdá.
- Nejlépe z pohledu zdrojů si stojí Jihokorejský zájemce KHNP, který ale v EU (a dle jejich pravidel) žádný blok nepostavil. A je více než zjevné, že zdejší podmínky jsou jiné než třeba v arabských zemích, kde je firma úspěšná. Navíc KHNP podvazuje rozhodnutí domácí vlády jádro dále nerozvíjet.
Není vůbec nelogické očekávat, že s ruským státem a politikou mocenského vlivu Ruska spojený Rosatom, který navíc (zatím notně kulhavě) připravuje stavbu JE v Maďarsku a po celém světě staví projektů nejvíc (několik desítek), bude s to, pokud na to dostane z Kremlu zadání, dát nabídku cenově lepší. Navíc bych čekal, že bude flexibilní i v kontraktu, zejména pokud se spolehne, že proruský proud naší politiky jen tak nezmizí, anebo, postupem času, se dostane do situace, kdy naší vládě nezbude než na nové požadavky odpovídat s kyselým úsměvem "da, charašo".
Přesto bych ale čekal, že Rosatom zakázku nezíská, neb rodící se silný odpor proti tomuto výsledku vypadá přesvědčivě. Ale přesto uspěje.
Nebylo by překvapením, kdyby kolem Rosatomu (fakticky, ne formálně) vzniklo velmi široké konsorcium firem, které nakonec "nejlepší nabídku" dají. Nebylo by to poprvé (samozřejmě i Maďarsku mají jak firmy z kontinentu, tak USA svůj podíl), a ačkoliv realita bude jiná, Rosatom se moudře bude tvářit, že je jen jedním z partnerů.
Je otázka, zda nové rozhodnutí ministerstva neotvírá cestu právě k tomu, aby dokonce nevyhrála nově vytvořená entita, které potřebnou licenci (a další požadavky) právě třeba Rosatom poskytne (i když to vypadá divoce, někoho by napadl samotný ČEZ či jím vytvořené konsorcium, což by, při nastavené konstrukci, kdy občany před extrémními náklady měl chránit kontrakt dodavatele s ČEZ, bylo tragikomické, ale části politiků a občanů by to jistě znělo dobře).
V tomto scénáři se očekávaný lobbismus třeba diplomatů z Ameriky a Francie proti "ruskému jádru" postupně přetvoří v podporu zakázky, který "jejich" firmám přinese bezpečně miliardy. Vzhledem k tomu, že půjde asi zejména o nejaderné části či řídící systémy a podstatné součásti budou "v ruských rukou", na strategickém riziku se toho změní málo.
Problém bude mít ale česká opoziční politika, která možná v té době bude u moci. Její hlavní strategie "ne Rusku, ano spojencům" bude vůči Rusko-spojeneckému konsorciu bezradná. A bude mít jen dvě možné, špatné, možnosti: projekt pohřbít, čímž se postaví proti vůli většiny veřejnosti, kterou právě postoje většiny politiků ubezpečily, že jádro je správné a nutné, anebo ho nepohřbít a sledovat, jak se z konsorcia vylíhne, po vzoru ruských matrjošek, nakonec Rusko a Rosatom.
Nemuselo se to stát. Namísto odmítnutí vládou zcela špatně připravené struktury transakce svůj postoj opozice formulovala tak (ne Rusko, ne Čína), že na tuto situaci není připravena.
Mimoto poslanci, kteří mají v tomto hlavní roli i vinu, neiniciovali opravdu korektní zvážení, zda v této době, kdy je jaderná energetika v Evropě na zjevné křižovatce, máme být jedni z těch, kteří za vlastní peníze ověří, že tomu opravdu tak je. Tedy že stavba nových bloků je opravdu ekonomicky katastrofální a logisticky i v lépe fungujících zemí problémová.
Namísto nedomyšleného úprku k jádru (který silně podporuje část firemní lobby) jsme se mohli nyní (řekněme pět let) soustředit na to, co je bezpečné, ověřené a naši energetiku posune: rozvoj obnovitelných zdrojů, rozvoj úložišť, úspory energií a nahrazování uhlí (nad rámec nové kapacity OZE) plynem. Tato zásadní agenda je nyní ve stínu dukovanského dobrodružství a půjde vpřed jen klopotně a jen díky stovkám miliard od EU, které na to musíme vynaložit.
Je možné, že jaderná energetika v Evropě druhý dech chytí. Ale se zapojením naší země do této „renesance“ bych počkal, až se jinde ukáže, že se to dá udělat za náklady přijatelné a v čase, který odpovídá plánům. Zatím je pouze znovu a znovu ověřováno, že tomu tak není. A myslím, že pokračování vládního projektu, které bude stát samo o sobě bez stavby desítky miliard, to potvrdí.
