Oslavy si soudruzi stříhli na Náměstí nebeského klidu, kde v červnu 89 zmasakrovali tisíce lidí. Pečlivě vybraných 70 tisíc šašků nadšeně aplaudovalo lžím, které jejich nejvyšší soudruh a Zemanův kamarád Si Ťin-pching ze svojí huby vypouštěl. Tak jsme se dověděli, že Tchaj-wan se musí vrátit do čínské svrchovanosti, musí najít cestu zpět. Spíš by měla Čína najít cestu ke kultivované svobodě a demokracii XXI. století. Hong-Kong musí dále fungovat v režimu "jedna země, dva systémy". Přijde mně to ve světle dění v této ještě nedávno svobodné enklávě stejné, jako když někdo nazve socialismus demokratickým, jako když Husák a jeho banda tady hovořili o demokracii.
Čínských komunistů je dnes více než 89 miliónů. Asi jim nevadí, že jejich předchůdci po převzetí moci popravili miliony vlastníků půdy, kterou rozdělili rolníkům, kterým ji však záhy sebrali a donutili je vytvořit komunity. Jenže ouha, místo potravin stavěli pece na produkci oceli. Výsledkem byl katastrofální hladomor. Říkali tomu Veliký skok, ale už zapomněli říci, do čeho že chtěli skočit. Celé vesnice vymřely hladem. Odhady se pohybují mezi 20-55 miliony.
Asi 89 miliónům a z toho 70 tisícům šašků na Náměstí nevadí teror a zabíjení během "kulturní revoluce". "Zničíme staré ideje, starou kulturu, staré zvyky vykořisťovatelských tříd a změníme v nadstavbě všechno, co neodpovídá socialistické ekonomické základně..." (květen 1965). Je třeba zatočit se čtverem starého - myšlením, kulturou, tradicemi a způsoby.
Čínští komunisté ovšem neohrožovali jen lidi. V letech 58-59 zatočili s vrabci, což bylo provázeno masivní kampaní. Celé davy se na ně vydávaly s praky. Výsledkem bylo přemnožení škůdců. Nepomohli si ani orbou, hlubokou, velmi, ale velmi hlubokou. Nebudete věřit, ale do dvou metrů. Výsledkem byly kameny a jíl, což úrodu zrovna neprodukovalo.
Ani dnešní čínští komunisté nejsou nevinní a mají na rukou krev Ujgurů, odpůrců režimu, lidí z Hon-Kongu, křesťanů a členů hnutí Falung gong.
Přes všechny velkohubé tlachy ale čínští komunisté nedokážou potlačit hysterii a fobii z demokratického světa. Proto i z Náměstí nebeského klidu zněly výhružky. Všichni, kdo neskáčou podle jejich not, si o naši Velkou ocelovou zeď rozbíjí svoje hlavy.
