29. červen 2018. Brusel. Evropská rada. Kouknul jsem na hodinky. Měl jsem tehdy Vacherony. Značku Vacheron Constantin. Drahá značka. Je to ale jediný můj výstřelek, co jsem měl. Chlapský výstřelek. Nemám ani jachtu ani soukromý ostrov ani letadlo. Ani Ferrari. Nic takového. Měl jsem jen ty hodinky a stejně už je nenosím. Byly na mě moc nobl. Teď mám chytré hodinky, co počítají kroky. Ale Vacherony jsem měl rád.
Tak na ně koukám, a fakt, čtyři ráno.
Ten jednací sál Europa znáte z fotek na mém Facebooku. Ten velký, barevný. V něm osmadvacet šéfů států a vlád členských zemí Evropské unie. Tehdy ještě s Británií. Premiéři a prezidenti. Komplet všichni od Angely Merkelové po Emmanuela Macrona. Žádní asistenti.
Atmosféra by se dala krájet.
Téma?
Kvóty.
Kvóty na migranty. Skoro všichni je chtěli. Drtivá většina. Tlačilo je Německo, Francie, Italie, Španělsko, Švédsko a Řecko. Znamenalo to, že by Česka republika musela povinně přijímat migranty. POVINNĚ, chápete?
Jasně, teď všichni řeknete, že chápete, ale představit si to asi neumíte. Neuměl jsem to ani já. Teď už umím. Řeknu vám to za chvilku.
Ještě v červnu 2015, když s tím Brusel přišel poprvé, tak jim to Visegrádská čtyřka – tedy Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko – hodila na hlavu. Tehdy k nám chtěli poslat 1863 migrantů z Italie a Řecka a z uprchlických táborů v Jordánsku a Iráku. Za dva měsíce přitvrdili.
21. září 2015 nás ostatní státy přehlasovaly a silou protlačily, že si země EU v první vlně mezi sebou rozdělí 120 000 migrantů z Blízkého východu a Afriky. Tehdy jsme se na nic nezmohli, protože nás zastupoval Milan Chovanec. „Pan reforma policie“. Anglicky neuměl ani slovo, schopnost pro naši zemi něco vybojovat nulová. Takže když došlo na hlasování o „dobrovolném“ přijímaní migrantů, mohl jen koukat, jak ostatní zvedají ruce pro. A víte, jaká byla kvóta pro Česko? Za dva roky 2978 migrantů ze zemí, ke kterým nemáme historicky skoro žádný vztah, jako Pákistán, Sýrie, Afghánistán. Lidi, jejichž myšleni a kultura jsou na hony vzdálené té naší.
Ještě před tím pro výzvu k zavedení „trvalého a automatického systému relokace“ v EU hlasovali europoslanci Stanislav Polčák ze STAN a Luděk Niedermeyer a Jaromír Štětina z TOP 09. Hlasovali proti vlastní zemi. A později první dva dokonce žádali, aby na nás kvůli neplněni kvót Brusel uvalil sankce.
A to měl byt jen začátek, všichni v Bruselu počítali s tím, že bude další a další přerozdělování. Kvóty byly nepopulární ve většině zemi, Slovensko a Maďarsko se dokonce rozhodly u soudu EU kvóty zažalovat. Česko pod premiérem Bohuslavem Sobotkou se k žalobě nepřipojilo. Prý proto, abychom se v EU neocitli v izolaci. Tehdy Sobotka tvrdil, že jednorázové přestěhování 3000 migrantů do Česka není klíčové.
Ještěže ten pokus přerozdělit 120 tisíc migrantů do všech zemi EU ztroskotal. Česko podniklo krátký experiment s iráckými křesťany, který se moc nevyvedl. Brusel ale dál zkoušel prosadit povinné přerozdělování. Třeba v září 2016 Evropská komise vsadila na Německem navrhovanou metodu cukru a biče. Přišla s nápadem, že za každého přijatého uprchlíka by hostitelská země dostala 10 tisíc eur. A když by odmítla, tak pokutu 250 tisíc eur. Nepochodila.
V září 2017 pak Soudní dvůr EU shodil žalobu proti kvótám se stolu. A následoval protiútok. V lednu 2018 Evropská komise zažalovala Česko, Polsko a Maďarsko, že uprchlíky nepřijaly.
V září 2020 pak Německo návrh vylepšilo. Zůstal jen příspěvek na uprchlíka, ale pokud by se nepodařilo přerozdělit 70 procent migrantů z Řecka, Italie a Španělska, přišla by na řadu „povinná solidarita“. Tedy zase kvóty. Brusel si s nimi prostě nedá pokoj.
Ale zpátky do sálu Europa na Evropskou radu.
Ne!
Ne!!
Ne!!!
Ne kvótám. Ne povinnému přerozdělování. Ani jeden migrant. Prostě NE.
Společně s maďarským premiérem Viktorem Orbánem a dalšími státy V4 jsme se postavili proti těm největším evropským hráčům. A i když nás přemlouvali nebo do nás nelítostně šili, hráli na city nebo vyhrožovali, tak jsme ani o piď necouvli. NE. Ne je ne. Prostě NE.
