Moje máma byla Pražanda. Tedy než ji táta „odtáhnul“ na maloměsto. Rok 1968 zažila, jako dvacetiletá, v centru Prahy. Studovala medicínu, a jako skoro každý v té době nebyla schopna pochopit, co se to stalo. Atmosféru uvolnění, studentských majálesů a celkové euforie vystřídaly jednoho rána tanky. A šílené naštvání, zoufalství a deziluze.  V lednu 1969 byla na Palachově pohřbu. A v srpnu 1969, rok po začátku okupace, před padesáti lety, byla zase s kamarády z kruhu na Václaváku. A všichni pochopili, že jde do tuhého.

Esenbáci s novými dlouhými bílými obušky dovezenými z Polska, milicionáři vybavení zbraněmi s ostrými náboji, které skutečně několikrát zasvištěly vzduchem. Jak se všechno změnilo… Češi, ještě před rokem tak soudržní, střílí do Čechů. „Na policajty v helmách jsme křičeli Gustapo, Gustapo… Bylo nám šíleně smutno, tu bezmoc a strach si budu pamatovat vždycky…“, vzpomíná máma. Normalizace začala. Pěkně zostra. Byli i mrtví - vraždy výstřelem příslušníků československých ozbrojených složek nebyly nikdy soudně potrestány…  

Jsem rád, že nejsme lhostejní k tomu, co se děje v Afghánistánu. Že jsme hrdí na naši armádu, která je velmi profesionální. Zachraňuje životy. Kokrétní lidi, s rodinami, s vazbami na místo, kde vyrostli. Ale kde už nemůžou žít.
Hrad zpochybňuje naše vlastní zakotvení. Premiér… Kde je premiér? Máme se vlastně divit tomu, že z jejich strany nezaznívá silná prohlášení o svobodě, o demokracii, o nutnosti vážit si všeho, co my máme a jinde nemají? S minulostí těchto pánů se asi ani nedivím. A jsem si jistý, že tihle pánové za pár let z vrcholné politiky zmizí. Moc bych si přál, abychom v naší zemi dokázali otočit list. Jedna z velkých šancí je letos v říjnu.