Vážené dámy, vážení pánové,
je mi ctí, že se tady s vámi mohu po dvou letech znovu setkat a vystoupit se svým projevem. V roce 2019, kdy jsme se naposledy viděli na budapešťském demografickém summitu, nikdo nemohl tušit, co se na nás řítí. Za několik měsíců nám všem pandemie převrátila život naruby.
Ačkoli bych byl nejraději, kdyby k této strašlivé události nikdy nedošlo, myslím, že i v tomto případě platí české přísloví: „Všechno zlé je pro něco dobré“. Společnost díky covidu udělala nejen obrovský technologický pokrok, zejména pokud jde o digitalizaci, ale především nám pandemie pomohla se zamyslet nad spoustou věcí. Například jak křehký globalizovaný svět opravdu je a jak nenahraditelnou roli stále hraje národní stát, který mnoho lidí dávno odepsalo. Hlavně nám ale epidemie připomněla, jak důležité je zdraví a naše rodina.
Motto budapešťského demografického summitu je: „Family: The Key to Sustainability“, tedy „Rodina: klíč k udržitelnosti“. Slovo „udržitelnost“ je skutečně klíčové. Udržitelnost znamená nejen umírněnost, zdrženlivost a rozum, ale především schopnost obnovy, reprodukce. A to je téma, ke kterému jsme se zde sešli.
Je to rodina, která by měla udržovat pohromadě nejen lidi příbuzné či blízké. Úkolem rodiny je však i předávat další generaci životní hodnoty, tradice a samozřejmě i národní kulturu. Jinými slovy je základem společnosti a formuje ji. Především ona tvoří povědomí sounáležitosti společnosti, a tedy vytváří i její budoucnost. Je to konec konců rodina, kdo je nositelem ideje státu. Již starořecký filosof Platón řekl, že stát musí spočívat na nějaké ideji, která ho povyšuje na něco vyššího. To dnes platí nejen pro stát, ale i pro Evropu jako celek. A úloha rodiny právě v tom udržování ideje státu je nezastupitelná.
Dnes je budoucnost společnosti a také našich států ve vyspělém světě ohrožena klesající porodností. Prostě se nerodí děti, populace stárne a to je problém. Dnes je průměrný věk v České republice 42,5 roku, což zhruba odpovídá průměru v Evropské unii.
Evropa se již mnoho let potýká s poklesem porodnosti. V zemích EU se průměrně rodí 1,6 dítěte na ženu, a to v mnoha zemích statistiky vylepšují děti narozené v rodinách migrantů, jako je tomu třeba ve Francii. V Česku se jedné ženě průměrně rodí 1,7 dětí, v roce 1990 to bylo 1,9. Pro nás je důležité, že se nám v posledních letech toto číslo zlepšuje. To však je stále velmi daleko od hodnoty 2,1 nutné pro udržení populace, kterou jsme naposledy dosahovali v sedmdesátých letech.
Z vyspělých zemí má nejvyšší porodnost Izrael – 3,1, ale to je skutečně světlá výjimka. Naopak v nejméně rozvinutých státech průměrná porodnost přesahuje hodnotu 4, v subsaharské Africe je to dokonce 4,7. Asi nikoho nepřekvapí, že v Africe se nachází také deset států s nejvyšší porodností. V současnosti v Africe žije více než miliarda lidí a předpokládá se, že v roce 2100 to bude čtyřikrát tolik. Na ostatních kontinentech bude počet obyvatel naopak klesat. To jen pro srovnání.
Důvody, proč se nám, Evropanům, rodí méně dětí, všichni dobře známe. Někteří lidé nechtějí děti kvůli vlastnímu pohodlí, protože by museli změnit svůj životní styl. Jiní děti sice chtějí, ale jelikož v mládí dali přednost kariéře, mají dnes potíže s početím.
Je to právě dobře patrné i u nás, když průměrný věk žen při narození dítěte se pohybuje kolem třiceti let. Spousta lidí argumentuje tím, že vychovávat děti stojí spoustu peněz a že si to prostě nemohou dovolit.
Musíme udělat všechno pro to, abychom lidem umožnili mít děti, aby příchod dítěte do rodiny neznamenal velký zásah do rodinného rozpočtu. Prostě musí platit, že ten kdo přivedl na svět dítě, je tím, kdo se stará o udržitelnost naší společnosti. Je tím, kdo přispěl k tomu, aby zde pokračoval náš stát a naše společnost. A já věřím, že i s těmi idejemi, na nichž náš stát – a já se nebojím to říci – i naše civilizace se zrodila.
Myslím, že cestu velmi dobře ukazuje premiér Viktor Orbán, který v Maďarsku prosadil bezúročné úvěry pro rodiny, proplácení umělého oplodnění nebo odpuštění daně z příjmu matkám čtyř a více dětí.
I v Česku jsme za poslední čtyři roky prosadili kroky, které lidem pomáhají vychovávat děti. Moje vláda prosadila zvýšení rodičovského příspěvku z 220 tisíc na 300 tisíc korun (skoro 12 tisíc eur) a do voleb jdeme s návrhem příspěvek zvýšit na 400 tisíc (skoro 16 tisíc eur). Dále bychom chtěli ještě více daňově zvýhodnit rodiny s dětmi a podpořit masivní výstavbu dětských skupin a školek.
Pokud hnutí ANO po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny bude součástí vlády, budeme tentokrát trvat na tom, že budeme mít svého ministra na Ministerstvu práce a sociálních věcí, protože tam vidíme velký potenciál na restrukturalizaci rezortu, pokud jde o podporu lidí, kteří chtějí pracovat, a samozřejmě mladých rodin, které chtějí vychovávat děti.
Chci uvést ještě jednu skutečnost: Mluvíme-li o dětech, neredukujme to jenom na materiální podporu rodin. Potřebujeme také změnit společenské vědomí, ukazovat pozitivní příklady mateřství. Dostat do vědomí lidí, že právě v dětech se naplňuje smysl rodiny a – nepochybuji o tom, ani na okamžik – smysl lidské existence. Myslím, že právě na to jsme v minulých letech zapomněli. Nelze lidské štěstí měřit jen penězi, ale také tím, co bych nazval rodinným štěstím.
Proč někteří lidé odmítají děti? V poslední době se k tomu přidal i argument, který bych označil za klimaticko-dogmatický. A ten přichází s jednoduchou rovnicí. Lidé zvyšují produkci CO2, který údajně způsobuje změny klimatu a ničí naši planetu. Čím méně lidí, tím nižší uhlíková stopa. To znamená, nemějte děti, a tím zachráníte svět. Přeci své děti nepřivedete do světa, který je na pokraji ekologické katastrofy. Až k takovým absurdním úvahám jsou někteří lidé ochotni se propůjčit. Když to domyslím do důsledku – ať lidstvo vymře, a zachrání tak planetu?
Právě k takovému závěru jsou schopni někteří vědci dojít. Váhám, zda vůbec mám označit jako vědce ty, kteří v roce 2017 na univerzitě ve švédském Lundu přišli se čtyřmi doporučeními, jak lidé mohou omezit svou produkci CO2: nejíst maso, nelétat letadlem, nevlastnit auto a nemít děti. Samozřejmě právě rozhodnutím nemít děti podle této studie nejlépe ochráníte planetu, protože dítě žijící ve vyspělé zemi prý vyprodukuje téměř 60 tun CO2 ročně, zatímco automobil jen 2,4 tuny CO2.
Je absurdní strašit přelidněností, redukovat děti na kilogramy CO2 a odrazovat ženy ve vyspělých zemích, aby měly děti. Klimaalarmisté tím zcela ignorují skutečnost, že vyspělé země většinově svoji produkci skleníkových plynů rok od roku snižují – například státy Evropské unie se na emisích CO2 podílejí zhruba devíti procenty – zatímco zbytek světa produkuje stále více CO2. Stejně tak klimalarmisté taktně mlčí o strmě rostoucím počtu obyvatel v nejméně rozvinutých zemích, ačkoli to s udržitelností má pramálo společného.
Ještě víc zarážející je pak reakce mnoha západoevropských politiků. I když dobře vědí, že evropské národy pomalu vymírají, tak místo toho, aby se snažili zvýšit porodnost vlastních žen, sahají po tom nejjednodušším a nejrychlejším řešení. A tím je import migrantů, v posledních letech zejména z Blízkého východu a Afriky, tedy lidí podcházejících z diametrálně odlišného kulturního prostředí. Nakolik je to problematické, vidíme dnes a denně v Británii, Belgii, Švédsku, Německu i v mé oblíbené Francii. Nechápou tito politici, že je nutno pomáhat migrantům na místě, v zemích jejich původu, jak jsme jim to nejednou doporučovali společně s Viktorem Orbánem?
Kam tento příliv povede, ukazují některé varovné prognózy, které, jak doufám, se nikdy nenaplní. Například podle těchto prognóz rodilí Irové by se ve své zemi mohli ocitnout v menšině v roce 2050, Britové v roce 2066. Lidé s přistěhovaleckými kořeny by se měli stát většinou ve Švédsku v roce 2065 a do konce století má být původních Švédů pouhá třetina. V Německu dnes čtvrtinu obyvatel tvoří přistěhovalci nebo lidé s přistěhovaleckým původem a do roku 2040 jich má být 35 procent.
Přemýšlí někteří politici, kteří tak upřímně hájí příliv migrantů, jak to bude v Evropě za pár desítek let vypadat? Cítí nějakou zodpovědnost za udržitelnost evropské kultury, za zachování naší evropské společnosti sice v mnohém různorodé, ale spojované tisíciletými společnými dějinami, sousedskými vztahy a hlubokými tradicemi?
Není správné, že přihlížíme nečinně k tomu, že se původní obyvatelstvo se dostává pod tlak. Ve městech v západní a severní Evropě k těmto jevům již dochází. Například v Antverpách jsou Belgičané v menšině, stejně jako Holanďané v Rotterdamu nebo Švédové v Malmö. Ostatně v Malmö můžete narazit na 179 různých národností a 150 rozdílných jazyků. Člověk se pak musí ptát, jaký mají tito lidé vztah k zemi, ve které momentálně žijí? Je toto Evropa, jakou chceme? Bude za dvacet třicet let Evropa ještě Evropou?
Řešení demografické krize masovou migrací je podobná taktika jako snaha Bruselu drasticky omezit emise CO2: „Příliš mnoho, příliš rychle a za jakoukoli cenu.“ Jsem rád, že se nám plány EU na přijímání ilegálních migrantů podařilo společně s Viktorem Orbánem v červnu 2018 překazit, když jsme pohřbili povinné migrační kvóty. Jako premiér už čtyři roky říkám, že o tom, kdo bude v České republice žít a bydlet, si budeme rozhodovat sami.
Vážené dámy, vážení pánové. Masová a nekontrolovaná migrace do Evropy nemá s udržitelností naší evropské společnosti nic společného, právě naopak. Jediným skutečně udržitelným řešením proti vymírání Evropy je zvýšení porodnosti vlastního, původního obyvatelstva, což je cesta, která je společná zemím V4. Jedině tak se nedostaneme do situace jako v některých západoevropských státech, které se nám doslova před očima mění z roku na rok.
Děkuji za pozornost.
Andrej Babiš
předseda vlády
