DÍKY, DÍKY, DÍKY. Vám všem, kteří se staráte. Rozdáváte. Pečujete. Nezapomínáte a vnímáte. Chráníte a pomáháte.
Děkuji každé starostce a starostovi, kdekoliv v téhle zemi, kteří naplňují podstatu své práce. Starají se. Jsou tu pro nás. V každý denní čas, bez pracovní doby. Nesou kůži na trh, jsou hromosvodem negativních emocí, vrbou, zpovědníkem, pokladníkem, projektovým či krizovým manažerem a ombudsmanem v jedné osobě. Mluví s ministrem i bezdomovcem, nerozlišují lidi podle politického názoru, sociálního ani společenského postavení. Snaží se spojovat. Vytvářet komunitu. Pomáhat. Ne, jistě ne každý to dokáže. Jistě to nejde každý den. Ale už jen to, že to zkouší, jdou do toho, obětují vlastní pohodlí… už to si zaslouží velký DÍK!
DĚKUJU všem policistům a hasičům. Jejich profese obsahuje závazek, že pro nás nasadí vlastní život. Když je nám dobře, pohodlně, tak je většinou přehlížíme, jako bychom je ani neviděli, nechtěli vidět. Naopak je často kritizujeme, označujeme různými nálepkami, které nelichotí. Vnímáme represivní část jejich práce jako samoúčelnou buzeraci. Nemyslíme na to, že i to je součást ochrany těch, kteří pravidla dodržují. Ve chvíli, kdy nám dobře není, kdy cítíme ohrožení našeho domova, majetku, často i života, potom je voláme. Odevzdáváme se jejich profesionalitě, naléháme na jejich rychlost a zkušenosti, prosíme, aby nás v tom nenechali a dovedli nás zpátky do normálního života. Často po nich něco chceme, málo jim ale děkujeme. A oni si to zaslouží. V tuhle napjatou a náročnou dobu víc než kdy jindy. Dámy a pánové z bezpečnostních sborů, DÍKY VÁM!
A musím poděkovat i zdravotníkům. Ne jen specializovaným lékařům, ale každé zdravotní sestřičce či sanitáři, kteří se o nás starají, drží nás za ruku a nechtějí pustit. Každému řidiči sanitky, který se snaží na přecpaných silnicích neztratit ani sekundu naší naděje. Zvykli jsme si, že tu jsou. Bereme to jako samozřejmost našeho moderního života. A nemyslíme na to, že mají své rodiny, životy a obrovskou únavu z toho, kolik práce a trápení jim poslední roky přinesly. Můžeme jim pomoct vlastní zodpovědností. A jednoduchým slovem DĚKUJI ukázat, že si jich vážíme a potřebujeme je.
A poděkovat chci i všem nám ostatním, v kterých je chuť a potřeba příjemného, normálního života. Chci nám poděkovat tak nějak předem. Za to, že se budeme snažit ulehčit práci všem jmenovaným. Za to, že nebudeme zbytečně hazardovat se svým zdravím. S fyzickým i psychickým. A taky si moc přeji, abychom zbytečně nepokoušeli zdraví společenské. Jak to udělat? Třeba tak, že se nebudeme nesmiřitelně napadat pro odlišný názor. Dopředu nám děkuji, že po sobě nebudeme střílet (třeba ze zákopů sociálních sítí) ostré náboje plné nezdolného osobního přesvědčení.
Věřím, že mimo obrazovky počítačů se stále ještě dokážeme smysluplně bavit a hledat porozumění. Že se navzájem dokážeme pochopit. Ne, nejsem bláhový idealista. Nečekám zázrak. Ale stále se budu snažit přijít na to, co přesně nás rozděluje. A hledat způsob, jak všechny ty odlišnosti přijmout. Všem nám, kteří tohle zkusíme, předem DĚKUJI.
A poslední prosba. Zkusme někomu poděkovat i osobně. Určitě to bude fungovat. Já mám plán na poslední den roku jasný – zatelefonovat asi dvaceti policistkám a policistům, kteří za poslední měsíc zachránili někomu z nás život. Chci z toho udělat každoměsíční tradici. Mimo světla kamer, velká shromáždění a pompéznost. Jednoduše říct DĚKUJI VÁM. Ona totiž tímhle slovem může začít velká změna…
Váš Vít Rakušan
