Začal bych jak funguje evropská politika. My jsme stát poměrně malý v srdci Evropy, stát tranzitní, stát s propojenou ekonomikou s naším německým sousedem primárně. A pokud se Evropa mění, pokud se Evropa modernizuje a pokud Evropa jde dopředu, zejména tedy státy, řekněme syté západní Evropy, nikoliv státy toho bývalého východního bloku, asi není příliš chytré stagnovat a nejít s těmito ekonomikami, nebo s ekonomikami severských států. Není to jenom Green Deal, ale je to každá legislativa, která přichází z EU, která se pak implementuje do těch národních legislativ. Je důležité být u toho, když tato legislativa vzniká. Sledovat ty trendy a v případě, že nejsme schopni v dané chvíli s tím trendem jít ruku v ruce, bavit se o tom, jaká jsou specifika pro ten národní stát. Řeknu to jednoduše. Když se řešilo skládkové hospodářství, ty státy jsou různě připraveny na to řešení skládkového hospodářství. A když tam prostě nejsou a tu výjimku nebo pozdější termín si nevyjednají, dostanou se do časového presa, nestihnout tu transformaci nebo implementaci, a pak prostě ty peníze třeba v nějaké pozdější peníze za to platí. Týká se to jakékoliv legislativy, která má takovéto dopady.
Myslím si, že to je to, o čem se často mluví. To je silný hlas toho státu v Evropě, ale ne potom, co už jsou všechny trendy nastaveny, ale v momentě, kdy se ty trendy využívají, kdy vznikají, než se ta dohoda dostane na nějakou vyšší úroveň a než se projedná. Tam si myslím, že měla Česká republika, pokud jsme věděli, že nějaké věci nebudeme z to dostát, zareagovat. Zároveň si však myslím, že nemůžeme jako Česká republika a pokud chceme naplnit tu ambici, která zazněla od Petra Fialy, dostat tu Českou republiku na špici, tak nemůžeme žít v tom režimu máme tady, a teď mi promiňte to lidové, smrádek ale teploučko. A já když jsem začínal uvažovat před dvanácti lety, že bych také chtěl něco měnit a dělat politiku, tak jsme dost silně hovořili o digitální revoluci a že stát zaspal na úrovni potrubní pošty. A za těch dvanáct let se něco v té digitalizaci stalo a z mého pohledu již dneska nikdo nezpochybňuje, že digitalizace z pohledu státu je dobrá. Že celý IT sektor vytvořit spoustu dobře placených míst, i třeba pro lidi, kteří nejsou moc extroverti, tudíž spíše pracují z domova nebo mají nějaký hendikep.
Úplně stejně to je s otázkou ekologické transformace hospodářství jednotlivých zemí. Když se tady ptáte, co to lidem nabídne? No když se to uchopí dobře. Zdravější ovzduší, a nebavme se teď o globálním oteplování, zdravější ovzduší v místě, kde ti lidé žijí, přesunu dopravy na vlakovou dopravu a širších sítí, což je v tom také obsažené, tyto transformace. Prostě zmizí ten počet aut z těch silnic, nebude to hluk. Nabídne to lepší práci, za lepší peníze, možná lehčí v inovativním prostředí. Ve finále to dokonce znamená tu změnu té montovny na mozkovnu. Proč to říkám? Protože pokud my budeme stále, ať v oblasti těžkého průmyslu říkat: dobře, tady nám to dělá velkou část zisku v rámci HDP, to číslo nám roste, to ale není číslo, kterým se mění kvalita života v dané zemi. To je jeden z ukazatelů.
A Green Deal a s ním společný třeba i Národní plán obnovy pomáhá těm zemím tohoto závazku dostát. Vy jste se tady, pan Havlíček se myslím ptal nebo nevím, od koho to zaznělo, ptal na ty sociální dopady. Ano, samozřejmě. Pokud ten závazek - a my nejsme země jako Německo s průměrnou mzdou, nemáme bohaté seniory. Pokud ten závazek vytváří rizika, že nějaké náklady, které to přináší zejména těm, kteří tu transformaci nepodstupují, budou přeneseny na toho koncového zákazníka nebo na toho občana, tak je to problém. Pokud dojde k nějakému zdražení v určitou dobu nějaké služby, tak samozřejmě ti lidé u nás to pocítí daleko více ve svých peněženkách, než třeba naši sousedi v Německu.
A proto v každém tomto transformačním programu i v souvislosti s Národním plánem obnovy jsou samozřejmě fondy, které pomáhají zmírnit ty sociální dopady. S tím se musí pracovat. Když pojedete do Finska, do Dánska, tak tam řeší úplně stejné problémy jako máme my. Ale nechodí do médií a nestraší lidi, ale dívají se na to v té sekci oportunity, v té možnosti, co to je šance. My víme, že to může mít tyto dopady, proto vše nastavujeme tak, abychom je zmírnili. A pokud teď je něco trendem v Evropě, pokud máme mít konkurenceschopnou ekonomiku, tak tady prostě nemůžeme akceptovat to, že tady žijeme v nějakém světě fosilů, že prostě tady donekonečna budeme raději platit emisní povolenky, než abychom tedy, když už jsme to neudělali dříve, což to je to jediné riziko, že ta transformace teď musí být rychlá, že jsme nemysleli dopředu už před pěti lety, tak my skutečně musíme zrychlit a uchopit to jako šanci, už jen proto, že jinou možnost nemáme.
A neustále děsit lidi, odkládat nějaké implementace, které se budou prodražovat, protože tam ten závazek je, emisní povolenky jsou drahé a nejsou to jen emisní povolenky. Pojďme to tedy uchopit jako tu šanci, což je napsané i v tom programovém prohlášení, akcelerovat tu transformaci, ať je to elektromobilita, ať jsou to peníze na ekologické budovy.
Já když se podívám, jakým způsobem konstruovali vyspělejší státy Národní plán obnovy, oni tam přesunuli téměř celou výstavbu, protože splní všechny ty podmínky pro to mít ekologicky šetrné stavby, které šetří teplo a energii. Ergo kladívko nejsou energeticky náročné, tím šetří celkovou spotřebu energie a stát je v té transformaci směrem k těm obnovitelným zdrojům a těm řekněme nefosilním technologiím, prostě jdou tou cestou dál. A to je ta konkurenceschopnost Evropy. A já když se snažím to vysvětlit lidem na ulici, když jsme to vysvětlovali v kampani, tak jsou povolání, u nichž je budovaná ta prestiž tou náročností. Ale každý člověk chce mít lehčí práci, dožít se víc let, možnost se u toho vzdělávat, mít o víkendu čas na rodinu, nedělat v nějakém třísměnném provozu. A je to i v oblasti těžkého průmyslu, ten trend je potom robotizace, zase snižování energetické náročnosti. To je ta šance. A ta není idealistická. Na tom se asi ve finále shodnou i idealisté i pragmatici i lidé, kteří mají větší vztah k environmentální politice, i lidé, kteří ne. A můžeme se na to koukat z různých pohledů. Ale podívejme se na to z pohledu občanů. To je ta šance, to je úkol ekologizace a transformace hospodářství jednotlivých zemí...
Já už budu končit. A se soustředěním problém nemám. A děkuji, každopádně děkuji, že jste mi pomohla tady trošku zklidnit tuto část. Takže já si myslím, že je to tam zcela oprávněné, že to je šance. Zelená dohoda tady je, evropské státy tou cestou jdou. A my bychom místo toho, abychom se tady obviňovali nebo vy, abychom se chytali za hlavu, tak prostě využijme tu možnost, využijme těch 200 miliard korun, teď v té první fázi míň, které přitečou do české ekonomiky. A skutečně použijme je tak, abychom tu transformaci provedli, abychom tento problém nemuseli v budoucnu řešit. Aby se lidem v ČR žilo lépe a měli jsme ve finále na té evropské úrovni konkurenceschopnou ekonomiku, která funguje v tom komplexu vzájemného obchodu a ČR skutečně šla tím směrem mezi ty nejvyspělejší země světa, jak o tom hovořil pan premiér Petr Fiala.
Děkuju.
