Samozřejmě, že odráží. EU a Ukrajina vyjednala asociační dohodu, která byla nyní parafována, tzn. technicky stvrzena. Doposud ale nebyla podepsána na politické úrovni - mezi představiteli EU a ministrem zahraničí případně ministerským předsedou Ukrajiny. Důvodem je právě kriminalizace bývalých politických představitelů.
Máme zde velké dilema. Na jedné straně se snažíme Ukrajině pomoci v úsilí reformovat a blíže se přiklonit k EU. Jak minulá, tak současná vláda daly jasně najevo, že Ukrajina nechce být v celní unii s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem. Je to v zájmu Ukrajiny i EU. Na druhé straně si však představujeme, že současná ukrajinská vláda bude bojovat proti opozici politickými prostředky a ne politickou kriminalizací.
Osobně nesdílím názor některých svých pravicových kolegů, že by se měla Ukrajina izolovat, a že bychom neměli se současnou Ukrajinou mluvit. Jsem toho názoru, že je potřeba naopak s ukrajinskou vládou komunikovat, pomáhat zemi jako celku v reformách a ve vytváření užších vztahů s EU. Toto nám dá šanci zároveň využít těchto vztahů a rozhovorů k jasné artikulaci otázek týkajících se zmíněné kriminalizace bývalých politických představitelů a situace na poli lidských práv obecně.
To bylo hlavním důvodem mého setkání s panem Kljujevem. V těchto setkáních budu pokračovat samozřejmě i v budoucnu. Příští měsíc, v květnu, se sejdu mimo jiné s prvním místopředsedou vlády a také s ministerským předsedou Ukrajiny panem Azarovem.
Na plenárním zasedání jste vystoupil s příspěvkem k situaci v Barmě. Pozitivní vývoj v této zemi je pro mnohé velkým překvapením. Není tomu tak dávno, kdy barmská chunta brutálně potlačila tzv. šafránovou revoluci vedenou buddhistickými mnichy. Dnes se zdá, že se země vydala na cestu k demokracii, došlo k propuštění politických věznů - včetně té nejznámější Su Ťij. Co podle vás přimělo režim k tomuto obratu o 180°?
Důvodů je několik. Jsem přesvědčen, že barmský vojenský režim si stále více uvědomoval a uvědomuje, že v době globalizace a čilých obchodních a ekonomických vztahů není možno provádět do nekonečna izolaci své vlastní země. Čím déle by izolace pokračovala, tím zaostalejší by tato země do budoucna byla. Barmský režim chce reformovat ekonomicky. Aby se mohl otevřít více ekonomicky, jsou k tomu potřeba také určité politické reformy. Mimochodem to pochopil již i Michail Gorbačov v jiné zemi, v jiném systému v polovině 80. let 20. století.
Barma je rozsáhlá země se 70 miliony obyvatel, která nechce být závislá na svém velkém severním sousedovi. Čína má v Barmě samozřejmě strategické zájmy, ať surovinové, energetické či politické a barmský režim nechce být na ní stále více závislý. I z tohoto důvodu se musí otevírat.
Musí se otevírat svým sousedům v jihovýchodní Asii. Mimochodem Barma je členem uskupení ASEAN, Sdružení států jihovýchodní Asie. V zájmu Barmy je také otevírat se krok za krokem i západu - EU, USA a v jejich případě především Japonsku. Toto byly, myslím, hlavní důvody otevírání, demokratizace a liberalizace. Vše nešlo samozřejmě udělat bez propuštění politických vězňů a symbolu opozice paní Aun Schan Su Ťij.
Po této první fázi jde nyní dosavadní barmské opozici a západu o to, aby se nastoupené reformy staly nezvratnými, a aby se v nich pokračovalo. EU nabízí Barmě pomocnou ruku. Diskutovali jsme to v parlamentu a před několika dny také ministři zahraničí. Uvolňují se sankce, které zde doposud byly. Až na jednu výjimku - vojenský materiál. EU se bude snažit pomáhat při budování demokratických institucí, posilování občanské společnosti a především při otevírání Barmy, pokud jde o mezinárodní obchod. Jsem přesvědčen, že tento přístup je naprosto správný jak pro Barmu, tak pro nás Evropany.
Ve druhé polovině dubna jste se v Kopenhagenu zúčastnil transatlantické konference zabývající se politickou diskriminací menšin. Co tato konference politických představitelů a zástupců menšin v Evropě a USA přinesla? Najdou se i v době ekonomické krize a vzrůstajícího populismu pozitivní příklady?
Začnu s pozitivními příklady. Koneckonců nejvyšší představitel Spojených států, který pochází z jedné takové menšiny, je nejlepším příkladem změn, které se za poslední roky a desetiletí udály.
Vyměňovali jsme si zkušenosti z Evropy a ze Spojených Států ze současnosti, kdy čelíme ekonomické krizi a v některých zemích vzrůstajícímu populismu a nesnášenlivosti. Výsledek této výměny je jasný. Svět se bude i do budoucna stále více globalizovat. Lidé nejrůznějšího rasového, etnického a náboženského původu, budou stále více cestovat. Obyvatelstvo jak v Evropě, USA a koneckonců všude ve světě se bude v budoucnu stále více a více promíchávat.
Aby nepřevážily právě názory rasové nesnášenlivosti a xenofobie, je potřeba se podívat právě na pozitivní příklady spolužití a začleňování nejrůznějších menšin do hlavní části společnosti. K tomu máme v Evropě i v USA, v západním i globálním světě koncept lidských a občanských práv, kde by měli mít lidé bez rozdílu svého původu, barvy pleti, náboženství nebo sexuální orientace zaručená stejná a rovná práva. Na tomto konceptu jsou postaveny jak USA, tak EU. Historie ukazuje, že pokud tyto základní hodnoty, tento koncept nebyl dodržován a naplňován, spolužití nejrůznějších národů a etnických skupin vždy skončilo tragédií – viz 2. sv. válka na našem kontinentu.
Napsal jste předmluvu k českému vydání Pamětí Jeana Monneta, francouzského ekonomického poradce a diplomata považovaného za jednoho z otců zakladatelů EU. Knihu jste pokřtil osobně na právnické fakultě v Praze. Jaký odkaz nám Monnet zanechal ve svých pamětech? Může tato kniha inspirovat české čtenáře k lepšímu vnímání evropské integrace?
Myslím, že ano a jsem rád, že po tolika letech Paměti Jeana Monneta vycházejí také v češtině. Jean Monnet, podobně jako i další zakladatelé konceptu Evropské integrace, zažili na vlastní kůži 1. a 2. světovou válku. Období, kdy namísto tolerance, spolupráce a dialogu převážily opačné hodnoty. Tyto opačné tzv. hodnoty vedly ke katastrofě. Po tomto poučení Jean Monnet a další krok za krokem vypracovali a prosadili koncept, který vede ke stále užší spolupráci národů a států v Evropě. Vede k začlenění jak států, tak společnosti jednotlivců do podoby, která vyústila v EU.
Toto poselství je důležité hlavně pro nás, pro Čechy. My jsme ve 20. století zažili podobnou historickou zkušenost. Před 100 lety jsme neměli ani svůj vlastní stát. Potom jsme jej 20 let měli. Když přišla jedna diktatura, stát jsme jako menší národ okamžitě ztratili. Potom přišla druhá diktatura a zase jsme na dlouhá desetiletí ztratili svoji nezávislost a suverenitu. Pokud chceme být do budoucna svobodní, nezávisle si rozhodovat o svém osudu a o své budoucnosti, potřebujeme k tomu širší uskupení, kde se snaží řešit národy případné konflikty namísto nesmiřitelné konkurence a krvavého soupeření cestou dialogu a spolupráce. Na tomto principu je postavena Evropská unie. Pokud máme být úspěšní a zaručit mír i do budoucna, tento základ je potřeba si neustále připomínat a neustále ho prohlubovat. Koneckonců v květnu si připomeneme konec 2. světové války. Je třeba si uvědomit, že evropský kontinent ve své historii nezažil delší období míru, než které prožíváme my. To je největší přínos EU a jejích zakladatelů, lidí jako byl Jean Monnet.
Rozpad vládní koalice a především strany Věci veřejné ovládl v současné době politické komentáře. Co můžeme očekávat od poslanců, kteří z „morálních důvodů“ mění tábor? Není jejich „statečnost“ jen dalším příkladem korupce v české politice?
Tito poslanci vůbec nejsou stateční. Naopak jsou zbabělí. Jak ukazují současné dny, jde jim jen o zachování svých pozic. Co je pro demokracii hrozné, poslanci, kteří jsou bohužel součástí vládní koalice, nereprezentují již vůbec nikoho kromě sama sebe. Nereprezentují ani tu mini straničku Věci veřejné. A to samozřejmě bude mít další negativní morální dopad na českou společnost. Jinými slovy, vláda se na další měsíce, otázka je na kolik, udrží, ale politická kultura v naší zemi utrpěla další ránu.
