Přípravou povstání se od února 1945 zabývali odbojoví důstojníci v Praze. Ti se orientovali na podchycení vlasteneckých příslušníků policie, četnictva, vládního vojska, hasičů, Sokolů či bývalé finanční stráže. Těžištěm povstání byly boje v Praze, které začaly v sobotu 5. května 1945 bojem o budovu Rozhlasu a pokračovaly v následujících dnech obranou 1.600 barikád v pražských ulicích, již se zúčastnily desetitisíce Pražanů. Největší boje proběhly na Trojském mostě, v Krči, na Pankráci a na Smíchově. Boj s přesilou německých nacistických vojsk byl ztěžován nedostatkem zbraní. Dne 7. května podnikli nacisté útok na Prahu a na několika místech pronikli až do středu města, přičemž se dopustili zločinů na civilním obyvatelstvu. Pražského povstání se účastnilo přes třicet pět tisíc povstalců a nakonec úspěšně skončilo 9. května 1945.

Ve věci zpracovaných pravdivých historických faktů mě velmi zaujal materiál autorů Tomáše Jakla a Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu Praha, vydaný v roce 2020 pod názvem Květnové povstání 1945, kde jsou velmi odborně a podrobně popsány květnové dny z roku 1945, které byly završeny ukončením II. světové války v Evropě. Autoři zde mimo jiné uvádějí: „Morální základy československé armády, postavené na legionářských tradicích, nezlomil v září 1938 potupný mnichovský diktát, ani v březnu 1939 německá okupace zbytku českých zemí. Stejně tak se nedala zlomit a zastrašit většina českého národa. Víra v porážku dlouho vítězících nacistů v Evropě i v závěrečném povstání proti okupantům doma však musela za značných ztrát domácího odboje i tisíců nevinných lidí projít dusivou šedí 2.241 protektorátních dnů.“ Tento výrok hovoří za vše.