Je nezpochybnitelnou pravdou, že analytický útvar odborářských makroekonomů dokázal v minulosti propočítat prognózy daleko lépe než ministerstvo financí, které soustavně nadhodnocovalo očekávaný růst i výběr daní. Ekonomická fakta nakonec dala za pravdu prognostikům odborové centrály, a ne Kalouskovi s Nečasem. Ani tentokrát předložený rozpočet nevzbuzuje dojem, že je realisticky naplánován. Jak si například vysvětlit, že Kalousek počítá s růstem kolem jednoho procenta HDP, když se německé hospodářství začíná zadrhávat? Jak uvěřit vládě, že znovu nesáhne ke škrtům ve výdajích a nezatáhne zemi do ještě větší recese? Není divu, že jsou zastánci sociálního dialogu zděšeni. Jestliže tuto vládu nezaměstnanost netrápila dosud, proč by jí měla řešit do budoucna?
Argumenty, které hodlali na tripartitu přinést odbory, jsou závažné a pro vládu nepříjemné. Zástupci zaměstnanců hodlali sdělit Nečasovi i Kalouskovi, že odhadují riziko rozpočtového schodku na dodatečných 45 až 60 miliard korun. Důvodem není jen nerealisticky kalkulovaný ekonomický růst, ale také nadhodnocený výběr DPH (v tom je vláda zřejmě nepoučitelná) a nejasnosti kolem důchodové reformy, která má odsát z rozpočtu velké peníze. To všechno jsou námitky, kterým se těžko čelí, a proto je lepší se se zástupci zaměstnanců vůbec nebavit.
Jak Nečas, tak Kalousek stále omílají svou mantru o tom, jak osekávání sociálního státu přináší Česku důvěru finančních trhů, které nás odměňují dobrým ratingem. To je sice hezké, že finanční trhy našim ministrům důvěřují, ale potíž je v tom, že jim nevěří sami občané.
Na internetu byla zveřejněna hlasování, co si o výroku Jaroslava Zavadila myslí čtenáři. Nedůvěra ve vládu Petra Nečase a rozhořčení nad její hospodářskou politikou jdou očividně tak daleko, že se většina hlasujících s neuváženým výrokem šéfa odborů ztotožnila (jakkoli je možno reprezentativnost tohoto vzorku zpochybnit).
O čem to svědčí? Možná o tom, že se Kalousek s Nečasem a Drábkem bezděčně zasloužili o nárůst voličské přízně komunistů. Lidé cítí hluboké zklamání nad vývojem tržního hospodářství a demokracie. Deziluzi nezažívají zdaleka jen ti, kteří v polistopadové době neuspěli. Zklamaní jsou i lidé ekonomicky úspěšní. Mají pocit, že poctivost se u nás nevyplácí a že svobodná konkurence a tržní hospodářství u nás nemají šanci.
Získat zpět důvěru občanů v demokracii a trh nebude snadné. V tomto ohledu je současná vláda ztracenou vartou. Na příkladu jejího pojetí sociálního dialogu či diskuse s oponenty je zřejmé, že vláda nadřazuje právo silnějšího nad sílu práva. Arogance moci vůči slabším namísto dialogu bohužel důvěru lidí ve svobodu a tržní ekonomiku neposílí.
Libor Rouček
