Široké spektrum názorů, které v průběhu dne zaznělo, mne velmi obohatilo. V rámci diskusí, od ryze teoretických až po velmi praktické, jsem byl také poučen těmi nejobecnějšími myšlenkami. Je zvláštní, jak je člověk přes síto reality a rychlé tempo běžného života schopen přehlédnout ta nejzákladnější pravidla a principy. Zastyděl jsem se a pozorně poslouchal.

Jeden z takových principů, který všichni dobře známe, ale málokdy se nám daří se jím řídit, například zní: „Co je samozřejmé, není třeba zdůrazňovat. Naopak zdůraznění samozřejmého znamená, že to samozřejmé není.“ Ach, jak trefná věta. Obzvláště pikantní je v souvislosti s projevy některých kolegů politiků, zejména na pražském zastupitelstvu. Jak mluví a dokola omílají věci zcela samozřejmé a neuvědomují si, že tím působí stále trapněji a trapněji. Jak do úvodu svých sdělení přidávají zbytečná a úsměvná ujištění, že všechno dělají pro své občany a občanská sdružení. Jak hrají naštvanost, chlácholení, podbízení se a další pro divadlo typické role.

Druhým základním principem, který mi byl během setkání připomenut, je potřeba důvěry jako základní instituce nutné k jakýmkoli společným krokům. Důvěra se dlouho buduje a velmi rychle ztrácí. Je to základní mezilidský vztah, do kterého dnes a denně zvonu a znovu vstupujeme. Platím-li velkou bankovkou, věřím, že mi ji prodavač rozmění a vrátí drobné. Proč by to na politických úrovních v zastupitelských sborech nemohlo fungovat stejně? Důvěra v samosprávu je však velmi malá. A to kupodivu jak shora (ze strany ministerstev) tak i zdola (ze strany občanů). Přitom je však vztah důvěry občanů ke své samosprávě základní podmínkou demokratické společnosti. Pokud je narušen, tak jak se tomu stalo v minulosti bohužel i v našem městě, je rozvoj jakéhokoli území a společnosti odkázán k postupné degeneraci a zániku. Osm posledních měsíců v roli radního mi (naštěstí) vzalo iluze o reálnosti revolučních změn poměrů. Naopak, mají-li být změny skutečně k lepšímu, je zapotřebí neskutečně trpělivé práce a budování důvěry. Jedině tak je možné nakonec najít cesty, jak uskutečňovat ideály. Ty jsem naštěstí ještě neztratil.

Třetím principem je neustálý konflikt mezi nutkáním rezignovat na občanský a politický život v pražské (potažmo celé české) společnosti a aktivní snahou bránit se negativním trendům ve společnosti. Osobně zcela odmítám představu rezignace na cokoliv. Pokud už se člověk má s něčím smířit, pak jedině se základními konstantami lidského života – nutnosti tolerance a umění odpuštění. Rozhodně by se neměl nikdo z nás smiřovat s tím, že jsme tu čtyřicet let měli komunistický režim totálního centrálního plánování, nezřízené morální devastace každého člověka i celých rodin, přetvářky a nalhávání si, že všechno patří všem a jiných člověku se příčících nesmyslů. Jakýkoli pozůstatek této éry považuji za potřebné vymýtit z našich zvyků a postojů a odstranit všechny možné brzdy rozvoje občanské společnosti. Jak jsem v sobotu zaslechl během diskuze ke strategii rozvoje města: „My jsme tu opatrní už dvacet let a podle toho to tady vypadá.“

Ačkoli se může zdát, že témata Metropolitní ozvučné desky jsou až téměř ideologická či filosofická, není tomu tak. Diskuze probíhají maximálně tématicky orientované, za což je třeba poděkovat organizátorům a skvělým konferenciérům z občanského sdružení Agora CE. Já sám si však kromě praktických postřehů a inspirací odnáším ze setkání i jiné hlubší dojmy, a právě o ně jsem se chtěl v rámci tohoto textu podělit. Už teď se těším na další sobotní setkání tentokrát na počátku adventu prvního prosince.