1/ Politická kultura v naší zemi utrpěla další ránu.
Jakmile se tři takzvaní rebelové z ODS vzdali poslaneckého mandátu, začalo se právem spekulovat o okolnostech tohoto kroku. Interpretace komentářů oscilují na široké škále mezi vydíráním vězeňskými tepláky a uplácením (ať už penězi či veřejnými funkcemi). Zatímco někteří ještě v úterý věřili „rebelům“ jejich omílání mantry o závazcích vůči pravicovým voličům, dnes už této ideové motivaci Šnajdra a spol. nemůže věřit nikdo. Dovršením politické nemravnosti je nová poslanecká imunita pro Romana Pekárka (ODS), který byl odsouzen na šest let za mřížemi pro korupci. Situace těžko představitelná na západ od našich hranic.
2/ Pravé motivy tzv. vládních „reforem“ vyšly plně najevo.
Proč taková zatouchající politická podpora nevadí koaličním partnerům z TOP 09 / Starostům, ani protikorupčním bojovníkům z LIDEM? Odpověď je nasnadě. Díky nové většině ve sněmovně se totiž naskytla šance přece jen dotáhnout hlavní „reformní projekty“ této vlády. Těmito hlavními záměry bylo pod záminkou snížení veřejného zadlužení: zeštíhlení státní správy a zefektivnění sociálních výdajů, reforma důchodového systému, racionalizace ve zdravotnictví a narovnání křivd způsobených církvím za komunistického režimu.
Takto pojmenované tzv. „reformy“ jsou však v podání dosavadní vlády výnosnými kšefty pro skupinu vyvolených. Pokud chceme tyto záměry nazývat jejich pravými jmény, zněly by asi takto: odbourávání sociálního státu založeného na principu rovnosti šancí, tunelování veřejného penzijního pojištění ve prospěch finančních domů, nekoncepční omezení dostupnosti zdravotní péče a vytvoření dvou kategorií pacientů, a konečně hmotná i finanční restituce církevního majetku na základě silně pochybné, a proto utajované metodiky výpočtu.
Všimněme si, že společným rysem všech těchto kroků je skutečnost, že na konci každého „reformního“ opatření stojí vždy nějaký podnikatelský subjekt, který na změnách fantasticky vydělá. Většinou se jedná o firmy dodávající informační technologie (tam se zřejmě předražování těžko prokazuje) nebo konkrétní finanční instituce (viz skandální případ sKarty, která mnoha lidem ztrpčuje život).
3/ Zmrtvýchvstání této vlády přijde naši zemi daleko dráž, než jsme doufali.
Tato poslední jistota Nečasova vládnutí je na celé věci nejsmutnější. V noci nad ránem 8. 11. nově nabytá většina nečasovsko-kalouskovské mašinérie za asistence poslušné paní Peake odhlasovala přesun majetku za více než sto miliard korun. Námitky opozice nechtěla slyšet. Koaliční poslanci prohnali přes sílu většiny jak zvýšení DPH, tak církevní restituce s nápadným spěchem. Církevní restituce podle návrhu této vlády budou závazkem i pro naše děti na další desítky let. Stejným silovým způsobem prosadí na druhý pokus Nečasův kabinet (kterému důvěřuje v polistopadové éře historické minimum občanů) kontroverzní privatizaci penzí. A to navzdory skutečnosti, že o vstup do druhého důchodového pilíře jeví zájem pouze 10 % lidí v produktivním věku. Tomu se říká naprostá ztráta soudnosti.
