Vítězství Baracka Obamy je dobrou zprávou nejen pro Američany ale pro celý svět. Pro Američany z toho důvodu, že Barack Obama dotáhne do konce své ekonomické a finanční reformy. Stabilizuje americké hospodářství takovým způsobem, aby z toho neprofitovali jen ti nejbohatší, jak tomu bylo bohužel za prezidentství prezidenta Bushe. V prvním období Barack Obama prosadil proti názorům nevěřících Tomášů například zdravotní reformu. Do té doby byly v Americe miliony lidí, včetně dětí, které neměly základní zdravotní pojištění. Toto jsou politiky, ve kterých Barack Obama bude ve svém druhém volebním období pokračovat.
Spojené státy budou však pod vedením demokratického prezidenta hrát také pozitivní zklidňující roli ve světě. Není náhodou, že Američané odešli z Iráku. Do konce roku 2014 odejdou bojová vojska také z Afghánistánu. Věřím, že se americký prezident pustí s větší odvahou a nasazením do řešení problémů, jako je arabsko-izraelský konflikt.
Pokud jde o vztahy mezi Evropou a Amerikou, mnozí si myslí, že vzhledem k tomu, že první cesta nově zvoleného amerického prezidenta vedla do Asie, budou Spojené státy věnovat Evropě méně pozornosti. Nemyslím si to. Před několika dny jsem se vrátil z Washingtonu, kde se konalo zasedání tzv. transatlantického legislativního dialogu s kolegy z amerického kongresu. Nejen prezident Obama ale také kongresmani z řad demokratů a republikánů si uvědomují, že Spojené státy a státy Evropské unie spolu tvoří více než polovinu světového HDP, zahraničního obchodu a zahraničních investic. V praxi to znamená, že když budeme blížeji spolupracovat, můžeme prosadit na globálním působišti naše tradiční společné představy a normy. Z tohoto důvodu je velká naděje, že v nejbližších měsících budou zahájena vyjednávání o zóně volného obchodu mezi těmito nejdůležitějšími globálními ekonomickými partnery.
V jordánském Ammánu jste se zúčastnil mezinárodní konference s názvem „Blízký východ a severní Afrika: Budování partnerství pro sociální a ekonomický rozvoj“. Jak vidíte budoucnost procesu arabského jara? Přinesla tato konference pozitivní zprávy o vývoji na Blízkém východě?
Konference, které jsem se v jordánském Ammánu zúčastnil, byla pořádána sociálnědemokratickou organizací Globální progresivní fórum a zastřešující organizací Solidar, která sdružuje evropské nevládní občanské organizace se sociálním zaměřením. Byla to letos, po první konferenci v Tunisku, druhá konference tohoto typu.
Sešli se zde zástupci sociálnědemokratických progresivních stran z celého arabského světa - geograficky od Maroka přes Tunisko, Egypt až po Bahrajn. Příklad zmíněného Tuniska a Egypta ukazuje, že arabské revoluce samozřejmě pokračují. Víme z historie francouzské nebo americké revoluce a koneckonců i ze změn po roce 1989 ve střední Evropě, že se jedná o dlouhodobější záležitosti. Kupříkladu síly, které se během revoluce skrývaly, jako muslimské bratrstvo v Tunisku a v Egyptě, se posléze dostaly do vlády.
Ale už po roce se začíná ukazovat, že očekávání, která se k těmto stranám upírala, se nenaplnila. Tunisané ani Egypťané se dnes nemají ekonomicky ani sociálně lépe než před dvěma nebo třemi lety, a hledají z tohoto důvodu jinou alternativu než je uspořádání státu a společnosti podle myšlenek muslimského bratrstva. Otevírá se zde obrovský prostor pro strany, které jsou více sekulárně orientované. Pro strany, které dovedou skloubit ekonomický rozvoj se sociálními požadavky středních a chudších vrstev. Myslím si, že toto je dobrá zpráva i pro nás, pro Evropany, a to nejen pro sociální demokraty. Mimochodem v těchto vzájemných setkáních budeme pokračovat. Další budou v lednu organizovat v Káhiře Egypťané.
Pokud jde o vývoj v Jordánsku. Tato prozápadně orientovaná země byla dosud stabilní, ale i zde začínají propukat sociální nepokoje. V době, kdy jsem tam byl, došlo k prvním střetům mezi protestanty a policií. Hlavním důvodem bylo, že vláda bez jakýchkoliv diskuzí zvýšila přes noc ceny benzínu o třetinu a cenu topných olejů o více než dvě třetiny.
Jordánsko je navíc humanitárně a sociálně zasaženo krizí ze Sýrie. V uprchlickém táboře, který jsem navštívil, žije na 40 000 uprchlíků. Jednalo se o jeden tábor z mnoha, přičemž každý den přichází dalších 500 osob. Bez zahraniční pomoci – humanitární a finanční - hrozí, že by se i relativně stabilní země jako Jordánsko mohla zhroutit.
S tímto vývojem souvisejí také arabské revoluce a stále nevyřešený izraelsko-palestinský konflikt. Při svých setkáních jsem měl možnost mluvit hodinu s bývalým palestinským ministrem zahraničí a členem nejužšího vedení Fatáhu Nabilem Šázem. Vysvětloval mi dopodrobna jednotlivé kroky a důvody, proč palestinská vláda zažádá o zvýšení svého statutu při Valném shromáždění OSN. Hlavním důvodem samozřejmě je, že Palestinci žijí více než 60 let mnohdy téměř v nelidských podmínkách, a řešení jejich situace se neustále odkládá.
V mezinárodním společenství dnes panuje shoda na tom, že by měl vedle stabilního a ve svých hranicích bezpečného Izraele existovat samostatný palestinský stát. Ale na území, kde by měl tento stát existovat, se staví další nové izraelské osady. V těchto tzv. osadách, což jsou víceméně vesnice a městečka, žije více než 500 000 Izraelců. Palestinci mají oprávněně dojem, že ztrácí půdu pod nohama. V palestinském společenství rozhodně nevládnou jen umírněné názory, které prosazuje vedení palestinské samosprávy na Západním břehu. Naopak existují zde mnohem radikálnější názory, které prosazuje hnutí Hamás v pásmu Gazy. Přesto jsem přesvědčen, že, jak z vnějšího tak z vnitropalestinského pohledu, je v našem zájmu tuto palestinskou iniciativu podpořit. Z toho důvodu jsme pro ni také v Evropském parlamentu s naprostou většinou hlasovali v poměru 4:1. Koneckonců i státy v OSN hlasovaly v poměru 138:9 právě pro tento návrh.
Česká republika naneštěstí jako jediný stát EU tuto logiku nepochopila. Situace se zvýšením statutu pro palestinskou samosprávu samozřejmě nevyřeší. Věřím nadále, i díky znovuzvolení Baracka Obamy, že by po lednových volbách v Izraeli přece jen mohlo opět dojít k zahájení mírových rozhovorů a alespoň částečnému řešení této situace. Bohužel znovu opakuji, Česká republika není schopná využít svého potenciálu, jak dobrých vztahů s Izraelem, tak z minulosti s jeho arabskými sousedy, a sehrát v tomto procesu jakoukoliv roli. Obávám se, že jsme se tímto našim osamoceným postojem naprosto zdiskreditovali ve velké části světa.
Listopadový summit, na kterém se měla sedmadvacítka dohodnout na příštím dlouhodobém rozpočtu, skončil neúspěchem. Jistý také není ani rozpočet na příští rok. Co je příčinou těchto složitých a zatím bezvýsledných jednání?
Jednání o rozpočtu jsou vždy složitá. Podívejme se koneckonců na situaci doma. Ani Česká republika stále ještě nemá rozpočet na rok 2013 a to se jedná o jednu zemi, kde mluvíme všichni jednou řečí, jsme jeden národ a všichni by měli mít stejné nebo podobné zájmy.
V Evropské unii máme 27 států. Některé jsou více rozvinuté, jiné méně. Část z nich přispívá do evropského rozpočtu více, druhá část si z něj naopak více bere. Z tohoto důvodu jsou tato jednání mnohem složitější. Jak ukazují příklady z minulých let, východisko se vždy najde. Jsem přesvědčen, že se při těchto složitých jednáních najde řešení jak k rozpočtu na rok 2013, tak i k sedmileté perspektivě v letech 2014 až 2020. Mimo jiné je nutné si uvědomit, že ačkoliv se jedná na první pohled o velké peníze, bilion eur na sedm let, představuje tato částka pouhé 1% z toho, co Evropa za sedm let vyprodukuje. Částky, o které se tato jednání vedou, představují jen tři setiny z tohoto objemu. Podíváme-li se tedy z této širší perspektivy, nezbývá než zdůraznit, že podobné diskuze a tahanice nepřispívají k zachování atmosféry přátelského, konstruktivního a solidárního soužití v Evropě. A to je v celém projektu EU to nejdůležitější!
Jednal jste v Dublinu s irskými politickými představiteli o nadcházejícím předsednictví EU. Jaké si Irové stanovili priority? Na rozdíl od Řecka nebo Španělska není o Irsku příliš slyšet a to i přesto, že se tato země potýká s podobnými ekonomickými problémy. Čím si to vysvětlujete?
Při návštěvě Irska jsem měl možnost mluvit s řadou ministrů, od ministra práce a sociálních věcí až po ministra zahraničí, a rovněž s vedením odborů.
Irové jsou, na rozdíl od Řeků nebo Španělů, národem velmi pragmatickým a praktickým. Irové vědí, jaké chyby v minulosti udělali především v nedostatečné kontrole svého finančního sektoru. Vědí, co je potřeba udělat k nápravě a mají na to jasný časový plán na příští dva až tři roky. Po tomto období se vymaní z krize a vrátí se zpátky v silném ekonomickém růstu.
Mladí Irové, a nejen oni, neviní, na rozdíl od svých řeckých nebo španělských vrstevníků, za krizi někoho jiného. Neobviňují Brusel nebo Německo. Na rozdíl od svých španělských a řeckých vrstevníků nesedí rozhořčeně na náměstích, ale hledají práci tam, kde je. Když se naskytne práce v Londýně nebo v Liverpoolu, v Americe nebo v Austrálii, tak jedou tam. Koneckonců tak to Irové po generace dělají. Oni vědí, že se během několika let situace změní a potom přijedou obohaceni o zkušenosti a s uspořenými penězi v kapse zpátky do Irska.
Přál bych si, aby i v jiných zemích vedle nutných reforem a změn, lidé uvažovali stejně prakticky a pozitivně. Se zmíněným pozitivním uvažováním přistupují Irové i ke svému předsednictví EU. Vnímají ho optimisticky. Vědí, jaké kroky se musí podniknout a jaké reformy Evropa potřebuje. Jsou připraveni podle možností své čtyř a půl milionové země přiložit ruku k dílu. Irové jsou hrdí na to, že jsou Irové. Zároveň jsou však hrdí i na to, že jsou Evropané! Doufám, že by mohli svým postojem inspirovat nás, Čechy, kteří k Evropě máme daleko a za to, že jsme Češi, se mnozí stydíme.
Na domácí scéně zaznamenal tábor vládní koalice personální změny v podobě odchodu tří poslanců ODS ze sněmovny a také rezignace ministra obrany Vondry. Tři takzvaní rebelové již obdrželi svoje „trafiky“, co dostane pan bývalý ministr, teprve ještě uvidíme. Jak hodnotíte stav české politiky? Mohou občané doufat v dohledné době ve změnu k lepšímu?
Pro slabší povahy a žaludky se stala situace u nás, česky řečeno, na zvracení. Na místo toho, aby se situace lepšila a politika kultivovala, dochází k pravému opaku. Tři takzvaní rebelové, jejich odchod z poslanecké sněmovny a obdarování novými trafikami jsou toho nejlepším příkladem. Nečasova vláda, jak se ukazuje, přežije do konce volebního období. Otázka je však, jakým způsobem těch zbývajících 18 měsíců přežije česká společnost a naše politická kultura.
Svým životním postojem a naturelem jsem člověk optimistický. Pohled na naši politickou scénu mě však v těchto 18 měsících příliš velkým optimismem nenaplňuje. Vedle politické kultury se horší i ekonomická situace. Všechny okolní země eurozóny, ať je to Německo, Rakousko, Slovensko nebo náš severní soused, který má stále svojí měnu, rostou. Česká ekonomika stále prudším tempem klesá. S tímto klesá zároveň i životní úroveň, reálné mzdy a důchody. Lidem, kteří mají nějakou korunu uspořenou na vkladních knížkách, klesá reálná hodnota těchto peněz. Roste nezaměstnanost a daně, což naneštěstí nejčastěji postihne méně majetné a nejchudší lidi. Jaké je východisko z této situace?
Obávám se, že do příštích voleb žádné, nebo téměř žádné. Je ale potřeba, aby si lidé uvědomili, kdo je za tuto situaci odpovědný. Jinými slovy „vděčíme za to“ stranám současné pravicové vlády a je nutné mít se na pozoru před tím, aby lidé znovu neskočili na lep stranám typu Unie svobody či Věcí veřejných. Tyto snahy o vytvoření zdánlivě nové strany před příštími volbami zcela jistě budou.
Jde také o to, aby se lidé po více než dvacetileté zkušenosti nenechali ohlupovat pravicovým tiskem, který bude tvrdit, že k současným reformám není alternativa, že ze současné politické situace není žádné jiné východisko, a že všechny strany jsou stejné. Nebo, že kdyby vládla sociální demokracie, musela by dělat stejnou politiku. Je to lež, není tomu tak. Věřím, že při příštích volbách lidé svůj postoj jasně vyjádří.
