Uplynulý rok nebyl, zvláště pro Evropany, lehký. Dlouhou dobu se zdálo, že se eurozóna rozpadne a mnozí spekulanti, hlavně mimo Evropu, na to dokonce sázeli miliardy dolarů. Toto se bohudíky pro Evropu a pro celý svět nestalo. Důvodem bylo politické odhodlání Evropanů a jejich představitelů eurozónu a EU udržet. Největší nebezpečí bylo tedy odvráceno, a jak ukázaly poslední měsíce odcházejícího roku, finanční a ekonomická situace v Evropě se stabilizovala. Právě v letošním roce se dá očekávat na základě této stabilizace silnější hospodářský růst a zastavení nárůstu nezaměstnanosti. Ani letošní rok nebude snadný, ale je již vidět světlo na konci tunelu.
Podobně můžeme hodnotit i situaci v ostatních částech světa. K určité stabilizaci veřejných financí i celkové ekonomiky došlo také ve Spojených státech. Rovněž třetí ekonomický a finanční pól ve světě – východní Asie – si vedl docela dobře.
Pro svět a hlavně pro Evropu stále číhá potenciální nebezpečí na Blízkém a Středním východě. A sice jak v souvislosti s nedokončenými arabskými revolucemi, tak i v kontextu potenciálního konfliktu mezi Izraelem a Iránem.
Ekonomická situace spolu s potenciální nestabilitou, včetně možného vojenského konfliktu na Blízkém a Středním východě, budou nejdůležitějšími tématy a problémy, kterými se bude muset Evropa a svět v roce 2013 zabývat.
Evropská unie získala Nobelovu cenu míru za rok 2012. Toto rozhodnutí Nobelovy komise vyvolalo souhlasné i nesouhlasné reakce. Jaký má Nobelova cena pro EU a její občany význam?
Udělení Nobelovy ceny má pro Evropskou unii a celý integrační poválečný proces obrovský význam. Evropská unie a její občané dostali cenu ne za řešení současné ekonomické situace, jak se snažili někteří čeští euroskeptici sarkasticky poznamenat, ale právě za vytvoření a udržení míru. Takto dlouhé mírové období jsme za celou evropskou historii, kam až paměť a záznamy sahají, nezaznamenali. Je velmi důležité si to uvědomit, například když čteme zprávy o potenciálních konfliktech ve východní Asii - mezi Čínou a Japonskem, Japonskem a Severní Koreou, Čínou a jejími jižními sousedy. Zde se totiž obyvatelstvo a místní politici, na rozdíl od Evropy, s minulostí nevypořádali. Osobně si myslím, že rozhodnutí ocenit úsilí posledních dvou nebo tří generací Evropanů za vytvoření a uchování míru bylo naprosto správné.
Co dodat k nesouhlasným reakcím některých euroskeptiků včele s českým prezidentem? Řečeno Klausovými slovy, je to naprosté, ale naprosté nepochopení celé poválečné situace v Evropě. To, jakým způsobem se český premiér k rozhodnutí Nobelovy komise postavil, nemá na celém evropském kontinentu obdoby. Nejenom, že toto rozhodnutí trapně zesměšnil, ale neúčast na předání Nobelovy ceny obraz České republiky a Čechů ve světě dále poškodil.
Evropský parlament udělil na svém prosincovém zasedání Sacharovovu cenu za svobodu myšlení za rok 2012. Oceněnými byli tentokrát věznění íránští aktivisté Nasrín Sotúdeová a Džafar Panáhí. Jaký signál Evropský parlament tímto rozhodnutím vyslal? (Připomeňme, že EP uděluje tuto cenu již od roku 1988 a že mezi oceněnými byly takové osobnosti jako například Nelson Mandela anebo Alexander Dubček.)
Evropský parlament jasně ukázal, že Evropa nezapomíná na obhájce lidských a občanských práv v Iránu. V souvislosti s arabským jarem je pozornost evropské a světové veřejnosti mnohdy upřena pouze na situaci v arabských zemích. Neměli bychom však zapomínat, že v podobné situaci jsou i občané Iránu. Před čtyřmi lety zde v souvislosti s poslední prezidentskou volbou došlo k velkým protivládním demonstracím. Dodnes nejen aktéři a účastníci těchto demonstrací, ale také umělci, jako například Džafar Panáhí, spisovatelé nebo právníci trpí nesvobodou, pokud jde o vyjadřování svých názorů, ale trpí i ve vězení. Na osud těchto lidí chtěl právě v letošním roce Evropský parlament upozornit.
Václav Klaus se rozloučil s českou veřejností amnestií, díky které bude očištěno velké množství lidí spojených s korupcí, podvody, tunelováním a dalšími skandály. Co je možné dodat k tomuto kroku? Jak byste zhodnotil deset let Klausova prezidentství?
Václav Klaus za necelé dva měsíce končí ve funkci prezidenta, Zhodnotil bych tedy celé jeho působení v české politice od roku 1989, neboť právě Václav Klaus ovlivnil polistopadovou situaci u nás jako žádný jiný český politik. Zde odcházející prezident zanechal trojí, bohužel negativní, dědictví.
V těchto dnech si připomínáme 20 let České republiky. Neměli bychom zapomínat na to, že vedle Vladimíra Mečiara to byl Václav Klaus, který zcela nedemokratickým způsobem rozbil tehdejší Československo. Na rozdíl od situace v zemích bývalé Jugoslávie či Sovětského Svazu, v Československu nebylo žádné referendum. Václav Klaus rozdělil tehdejší republiku proti vůli většiny občanů – Čechů i Slováků. Václav Klaus k tomuto kroku neměl naprosto žádný mandát. Připomeňme si, že kandidoval do Federálního shromáždění. Z tohoto důvodu bylo jeho povinností, jako zvoleného zástupce, bránit federální stát. Žádná politická strana, včetně Občanské demokratické strany, neměla v tehdejším volebním programu rozdělení ČSFR. Václav Klaus rozdělil naprosto nedemokratickým způsobem stát, za který ve dvou světových válkách umírali lidé. Trpí-li dnes česká společnost určitou ztrátou identity, důvody k této situaci lze hledat právě tady.
Druhé dědictví, které souvisí se současnou amnestií, je Klausova politika nerozlišování mezi čistými a špinavými penězi. Politika, při které když se privatizovalo, tak se mělo zhasnout. Politika, kde business měl být o několik kroků před právníky. Politika, ve které jsme potřebovali více lidí typu Viktora Koženého. Václav Klaus, jak bohužel ukázala i jeho amnestie, zůstal této politice věrný i po 20 letech. Výsledkem je, že česká veřejnost má dnes velmi kritické názory na trh, kapitalismus i celkový politický a hospodářský systém. Na systém, ve kterém vidí vítězství korupce a podvodů nad poctivostí, morálkou, právním řádem a spravedlností.
A konečně, třetí dědictví, které odcházející český prezident zanechal, je až patologická nenávist k současnému uspořádání v Evropě. Pro národ, který před 100 lety neměl ani svůj vlastní stát a který zažil nacistickou i komunistickou diktaturu a okupaci, je evropská integrace, současná Evropská unie, tou nejlepší zárukou míru, svobody a nezávislosti. Nikdy jindy v minulosti neměli čeští občané tyto hodnoty tak zajištěné jako v současné době. Je naší tragédií, že máme prezidenta, i když naštěstí již odcházejícího, který si těchto hodnot naprosto neváží a který na dlouhé roky dopředu poškodil naše postavení v Evropě.
Na závěr, co mohou občané České republiky očekávat v novém roce 2013?
I když jsem životní a politický optimista, obávám se, že mnoho pozitivního nás Čechy v roce 2013 nečeká. Politicky budeme klopýtat v naší malé české kotlině od jedné vládní krize ke druhé, jak tomu bylo koneckonců i v několika uplynulých dnech. Vláda přesto do řádných voleb v roce 2014 přežije.
Ekonomická situace, na rozdíl od situace v zemích našich sousedů a koneckonců ve většině zemí Evropské unie, se nebude vyvíjet dobře. Naše ekonomika bude v nejlepším případě stagnovat. Obávám se však, že bude nadále klesat. Nevidím žádné růstové impulzy, jak na straně spotřeby, domácích nebo zahraničních investic, nebo možností přijímat evropské peníze. Bohužel ruku v ruce, a to silněji než doposud, bude s tímto vývojem stoupat nezaměstnanost. Tím pádem se i nadále budou prohlubovat příjmové a sociální rozdíly mezi lidmi a bude stoupat naštvanost a vzájemná nevraživost. Přál bych si, abych neměl pravdu. Obávám se však, že až na konci letošního roku budeme bilancovat, vývoj tuto mojí negativní prognózu potvrdí. Skutečnou změnu lze očekávat až v roce 2014 v souvislosti s odchodem této nejhorší polistopadové vlády.
Přesto bych chtěl čtenářům a spoluobčanům popřát do nového roku hodně zdraví, síly a víry v budoucnost. Každá krize jednou skončí, ta naše bohužel až o několik let později. Je ale dobré se z ní poučit, tak abychom právě do vzdálenější budoucnosti vstoupili již poučenější a silnější. A již si nikdy nezvolili strany typu současné vládní koalice.
