V jistém médiu nedávno znovu recyklovali několik měsíců starou zprávu o úmyslu města vybudovat eskalátor z Nuselského údolí, který by tisíce tamních rezidentů spojil se stanicí metra Vyšehrad.
Copak o to. Opakování jest matkou moudrosti. Jsem i smířen s tím, že jako politik a zástupce města jsem pod drobnohledem. A také to tak má být. Ovšem je kritika podložená relevantními argumenty a kritika balancující na vratkých nožkách domněnek.
Na MHD v Praze můžeme být právem hrdí. Ovšem při vší snaze o rovnoměrné pokrytí a obsluhu města má také své slabiny. Jednou z nich je bezesporu stanice I. P. Pavlova. Jakákoliv sebemenší kolize na tomto dopravním uzlu může ochromit tramvajovou dopravu ve třetině města. Na metro sem tramvajemi míří rezidenti mimo jiné i z poměrně vzdálených Vršovic, Albertova, Náměstí Bratří Synků, Nuslí. A cílem města by tak mělo být zajistit pro tuto skupinu cestujících takové podmínky, aby mohli využít méně vytížené stanice metra.
Je libo metro do polí či do lesa?
Značnou úlevu by I. P. Pavlova bezesporu přineslo vybudování trasy metra D z Pankráce do Písnice, ideálně se stanicí na Náměstí Bratří Synků. Ovšem jak je to metro praktické, tak je bohužel i drahé, zejména pak provoz stanic, který ročně vyjde na stovky milionů korun. Minulé vedení města ovšem před posílením uzlu na I. P. Pavlova dalo přednost nepochybně populárnějšímu prodloužení stávajících tras metra C a A. Tudíž dopravě po celém městě nijak neulevili a rozpočtu jakbysmet. Stočit linku metra C do polí (stanice Letňany) či odbočit k Motolu - aniž by bylo jisté, že spojení denně využijí tisíce lidí - je prostě nesmysl. Smutné je, že takto vedené investice by nedávaly smysl ani v době největší finanční hojnosti a za stoprocentní kondice městské veřejné dopravy.
Než se tedy podaří po letech mrhání veřejnými prostředky obnovit kondici městské kasy, je možným řešením právě výstavba eskalátoru. Pohodlně přepraví tisíce rezidentů k nejbližší stanici metra Vyšehrad, od které je nyní dělí 350 metrů dlouhé schody s převýšením 37 metrů. Díky de facto novému, otevřenému vestibulu metra přesměrujeme část cestujících z I. P. Pavlova a zároveň tím nenarušíme dlouhodobou strategii rozvoje městské dopravy, neboť i v případě vybudování kýžené linky metra D neztratí eskalátor své opodstatnění. Stále bude nejrychlejším způsobem, jak se z linky C dostat do Nuselského údolí a přilehlých lokalit. Území je navíc v dlouhodobém časovém horizontu vhodné k vybudování železniční stanice, která by ulevila Hlavnímu nádraží. I zde by se pak rychlé spojení s metrem hodilo.
Hlavními argumenty proti stavbě pojízdných schodů jsou cena a velikost. Pro lepší orientaci v parametrech stavby mi dovolte srovnat eskalátor z Nuslí s eskalátorem na Náměstí Míru. Předběžné odhady nákladů na vybudování prvně jmenovaného činí 320 milionů korun, výměna starého eskalátoru na Náměstí Míru stála před lety 290 milionů korun. Srovnatelné jsou i délkou a převýšením, takže o žádný „gigaeskalátor z Nuslí“, jak kdesi v médiích zaznělo, se opravdu nejedná. Jediným přiznaným nedostatkem projektu je, že jsme zatím nenašli bezbariérovou variantu. Ostatně i v tomto nedostatku jsme ovšem s eskalátorem na „Míráku“ za jedno.
Prověřuj, ale důvěřuj
Obě výše zmíněné sumy pro městský rozpočet jistě nebyly a nejsou zanedbatelnou částkou. Ovšem začínám mít pocit, že jakákoliv investice v režii samosprávy či státní správy je dnes a priori špatná, ne-li, cituji, „bláznivá“, „šílená“, „ztřeštěná“. Uznávám, že veřejnost i novináři mají po jistých zkušenostech s politiky plné právo být podezřívaví. Ale obávám se, že tento trend v lidech zaseje naprostou nedůvěru a skepsi, která bude pro řadu politických představitelů znamenat jediné: „Dělej, jak myslíš, jen ne proboha veřejně!“
Ideálním politikem pak bude populista, který nic nevymýšlí, nic nemění, do ničeho neinvestuje (maximálně si sem tam opatrně něco odkloní), vše dle alibistického hesla „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“. To už ale nebudeme volit mezi kolabující dopravou a cestou vzhůru na Vyšehrad za 318 milionů, ale dočkáme se pořádného sešupu dolů za všechny prachy.