Slabý zájem je chybou. Náš každodenní život významně závisí na tom,
jak je okolní svět politicky utvářen. To, že se Česká republika nachází v
jedné z nejbezpečnějších a nejbohatších částí dnešního světa není vůbec
samozřejmé. Vděčíme za to evropské integraci, atlantické spolupráci a
řadě dalších procesů, které jsou mnohem křehčí, než se může na první
pohled zdát a které zásadně zkultivovaly prostředí, ve kterém se
pohybujeme. Dnes se nemusíme například jako Edvard Beneš před válkou
doprošovat, aby se s námi představitelé evropských států vůbec bavili,
protože máme pravidelnou příležitost se s nimi u společného stolu
setkávat. Navíc řadu velkých společenských otázek, které se
bezprostředně dotýkají každého z nás, lze dnes řešit pouze na
mezinárodní úrovni. Například sociální stát udržíme jen, pokud o to
budeme usilovat na celoevropské úrovni. Podobně musíme společně bojovat
proti daňovým rájům, společně zvládat globální migrační pohyby.
I
když lidské i finanční možnosti státu jako je ČR, jsou v zahraniční
politice omezené, nelze se vymlouvat a svádět na ně vlastní pasivitu. To
je vidět v Norsku, Švédsku a dalších úspěšných menších státech. Musíme
zvolit, co pro nás bude důležité a vytvořit si kompetenci a prestiž ve
vybraných oblastech. Musíme se stát významným hráčem v oblastech,
kterým rozumíme a na kterých nám záleží. Takový přístup pak pomáhá
vytvořit i obecnou reputaci státu.
Aktivní zahraniční politika je
také cesta k porozumění sobě samým. Tak jako v běžném životě se mohou
člověka zeptat: řekni mi, kdo jsou tvoji přátelé či nepřátelé, a já ti
řeknu, kdo jsi. Zahraniční politikou, mnohem více než jinými oblastmi
politiky, říkáme, kdo jsme, co nabízíme a co chceme. Ujasňovat si
zahraniční politiku znamená také ujasňovat si vlastní identitu. Naopak s
usínající zahraniční politikou se tato jistota vytrácí do nečinnosti a
zmatku, jichž jsme byli v předchozích letech mnohokrát svědky.
Na
které oblasti bychom se měli soustředit? Rozhodně by mezi nimi neměly
chybět: střední Evropa a sousedské vztahy, evropská a euroatlantická
integrace, ekonomická diplomacie, lidská práva a OSN. Naše geografická
poloha nám dává dobré předpoklady k aktivní středoevropské politice,
většinou ji ale nedokážeme využít. K úspěchům předchozí politiky patří
kvalitní vztahy s Německem, Slovenskem a Polskem jakož i visegrádská
spolupráce. Přesto zejména spolupráce s Německem zaostává za možnostmi a
to zejména v evropských otázkách včetně bezpečnosti. Rovněž se nabízí
dovést visegrádské partnerství do konkrétních projektů spolupráce
například v ekonomických a konzulárních záležitostech. Velkým dluhem
české diplomacie jsou vztahy s Rakouskem. Politické vztahy na nejvyšší
úrovni byly dlouho poznamenané zdrženlivostí, zdaleka neodpovídají
blízkosti a provázanosti obou zemí.
Ačkoliv Evropská unie nám
poskytuje základní rámec bezpečnosti, prosperity, demokracie, lidských
práv a solidarity, většinu prvního desetiletí našeho členství v EU to
vypadalo tak, jako kdybychom smysl našeho členství ztratili. Nejde o to,
že bychom nemohli být kritičtí k vývoji v EU, ale nám jako by chyběla
základní loajalita k celému projektu. Všelijak jsme kličkovali a
vymýšleli nesrozumitelnosti, až bylo všem jasné, že se s námi nedá
příliš počítat. Na rozdíl například od Slovenska jsme se s naším
členstvím nedokázali vyrovnat a sžít. Zarputilý vzdor předchozího
prezidenta a zahanbující selhání s evropskými penězi byly doprovodné
jevy úpadku naší pozice v EU. Dnes musíme dohnat zameškané (eurozóna,
bankovní unie) a uplatnit náš pohled při utváření EU.
Máme-li
změnit naše postavení v EU, musíme změnit naše chování, ujasnit si, co
pro nás EU znamená a co vlastně chceme. Přijímáme-li své členství v EU,
nelze se smířit s tím, že jsme se nedokázali v Unii srozumitelně
vyjádřit, sdělit na potřebné úrovni své názory na bankovní unii,
fiskální dohodu i eurozónu jako celek. Musíme být schopni uplatnit náš
pohled a názor na budoucí utváření EU.
Jakou EU tedy chceme?
Má-li EU přežít, musí se změnit – ekonomicky, politicky i bezpečnostně.
Ačkoliv ekonomická krize ukázala pochybnost neoliberálních představ,
protikrizová opatření nadále vycházejí z téže mantry úspor a škrtů.
Jejich důsledky jsou na jihu Evropy ničivé. Jejich autoři zapomínají, že
EU má smysl, pouze pokud bude garancí určité podoby sociálního státu a
zabrání růstu nerovnosti. K tomu je třeba hlouběji propojit hospodářské
politiky včetně politiky prorůstové. Bez růstu ztrácí společnost naději.
Nespravedlivým růstem, v němž bohatí bohatnou a chudí chudnou, ztrácí
soudržnost. Dnešní protikrizová opatření nerozšiřují výrobu, nevytváří
pracovní místa. Peníze zůstávají uzavřeny na finančních trzích, které
nepomáhají podnikům v reálné ekonomice. ČR má bytostný zájem na tom, aby
EU zvládla tuto nejen ekonomickou, ale také sociální a politickou
krizi. Neúspěch může znamenat rozpad EU, můžeme se ocitnout v podobném
osamocení jako například v roce 1938.
Změnit je třeba i způsob,
jakým EU působí navenek. EU dnes zapomíná, že východní rozšíření patří k
jejím největším úspěchům za posledních dvacet let. Česká republika by
si měla přát, aby si EU i do budoucna zachovala charakter otevřeného
společenství. Konkrétně to znamená působit na evropské partnery a
pomáhat kandidátským zemím, zejména na západním Balkáně, v přípravách na
členství. Rovněž je třeba institucionálně posílit evropskou zahraniční
politiku, aby získala na koherenci a stala se skutečným hlasem Evropy na
globální scéně. Pokud Evropané chtějí, aby je brali vážně ve
Washingtonu, Pekingu, Dillí či Moskvě, nemohou spoléhat na své národní
schopnosti. EU globální mocností být může, její nejsilnější státy
nikoliv; bez ohledu na to, jak zdatně dnes exportují do Číny či vojensky
zasahují v Africe.
To se neobejde bez vytváření společných
vojenských schopností. Základní rámec naší i evropské bezpečnosti je
euroatlantický. Ale způsob, jakým je dnes nastaven, není dlouhodobě
udržitelný - z důvodu asymetrie mezi americkou a evropskou vojenskou
silou, a z důvodu odlišných geopolitických priorit Evropy a USA. Chceme
pokračovat v NATO, ale máme také zájem podpořit budování evropských
vojenských schopností. Ty by se měly stát, spolu s připravovanou
transatlantickou zónou volného obchodu, základem nového, vyváženějšího
atlantického partnerství.
Česká zahraniční politika se však
nemůže omezovat jen na EU a USA. Naše prosperita závisí na exportech,
většina z nich sice směřuje do Evropy, ale největší příležitosti k růstu
jsou jinde. Ačkoliv se snad každá česká vláda hlásila k ekonomické
diplomacii, v praxi troskotala na řadě překážek. K nejviditelnějším
patří koordinace vládních složek zodpovědných za ekonomickou diplomacii,
jako když v Nečasově vládě ministr zahraničí vedl tichou válku s
ministrem průmyslu a obchodu. Předchozí praxe však zcela pomíjela dvě
hlavní výzvy efektivní ekonomické diplomacie – koncepčně uskutečňovat
aktivní politiku státu k vybraným odvětvím průmyslu a služeb a zapojit
firmy do plánování a financování ekonomické diplomacie. Životaschopný
systém proto bude vyžadovat nejen dohodu o koordinaci ministerstev a
agentur, ale také koncepci hospodářské politiky na úrovni firem a jejich
aktivní zapojení.
Globální dimenze české zahraniční
politiky se však nevyčerpává ekonomikou. Budoucnost Západu a globálního
řádu se neodvíjí pouze od vojenských a ekonomických schopností, kriticky
závisí na schopnosti Západu vést rovnocenný dialog s druhými. Nechápat
nezápadní aktéry jako strategické rivaly, které se pokoušíme
civilizovat, nýbrž jako plnoprávné partnery, jimž chceme pomáhat už
proto, že hlavní hrozby se rodí z bídy a zoufalství. Do tohoto dialogu
chceme přispět jednak větším zapojením do aktivit Organizace spojených
národů a jednak podporou lidských práv. OSN je nejreprezentativnější
organizace globální politiky a hlavní garant respektování mezinárodního
práva ve světě.
Důrazem na lidská práva se hlásíme k
masarykovskému humanismu. Současně je však třeba zbavit naši politiku
lidských práv jejích misionářských nánosů. Jejím středem musí být
člověk, ne úzká ideologie lidských práv. Lidská práva chápeme široce,
vedle práv politických zahrnují i práva sociální a environmentální.
Nelze je vynucovat výhrůžkami a prosazovat konfrontací. Lze je však
rozvíjet v dialogu, který bere v potaz historická specifika a kulturní
tradice a který povede ke skutečně univerzalistickému pojetí lidských
práv.
Zmínili jsme střední Evropu, evropskou a euroatlantickou
integraci, ekonomickou diplomacii, lidská práva a OSN. Těchto pět
oblastí zdaleka nepokrývá všechny úkoly české zahraniční politiky, jedná
se o priority a i ty se mohou měnit pod tlakem okolností. Nové
politické vedení však především musí dát zahraniční politice rozhodný
impulz, který ji probudí z jejího dřímání. Chceme dát prostor všem, kdo
se chtějí podílet na nové zahraniční politice, jejichž potenciál dosud
nebyl zdaleka využit: pracovníků ministerstva zahraničí, nezávislých
odborníků, médií, nevládních organizací i celé širší veřejnosti.
Zahraniční politika vychází z kontinuity, ale zároveň musí reagovat na
hluboké změny v okolním světě. Potřebujeme je správně pochopit a umět si
představit svět, který tu ještě nebyl. Musíme se sami změnit, chceme-li
v tom světě, který přichází, obstát.
Lubomír Zaorálek
Petr Drulák
Vyšlo v Právu
