Ale je ještě minimálně jeden důvod, proč si tuto ponurou historickou událost připomínat. Přes různé rehabilitace a odškodnění se stále zapomíná na ty, kteří jako vojáci z povolání či jako občanští zaměstnanci tehdejšího Ministerstva národní obrany veřejně odmítli invazi vojsk, zachovali si čest vojáka a občana. Takových tehdy bylo minimálně 9138, což je počet osob později rehabilitovaných. Z tohoto počtu se v letech 1990 až 1994 vrátilo na ministerstvo obrany 1135 osob. Připomínám to z toho důvodu, že kromě vlastní morální rehabilitace nedošlo od listopadu 1989 k nápravě křivd učiněným těmto bývalým zaměstnancům resortu z důvodu nezákonného ukončení pracovního či služebního poměru z politických důvodů. A mnoho takto vyhozených osob bylo ještě sledováno a evidováno v rámci akce Norbert.
Ne, že by se někteří o nápravu křivd nepokusili, například v roce 2007 to byli poslanci za ČSSD, ale tehdy byl zákon zamítnut již v prvním čtení. A světe div se společně hlasy komunistů a české pravice, která tehdy vládla. Od té doby se snaží členové Vojenského sdružení rehabilitovaných o nápravu, ale doposud nebyla vůle. A to zejména ze strany Ministerstva obrany. Přesto se možná blýská na lepší časy, protože právě ve spolupráci s resortem připravuje ČSSD zákon o odškodnění za ztrátu zaměstnání. Je jen otázkou politické vůle a zejména množství peněz na kompenzační příspěvek, zda tento zákon bude pojat obecně či se bude týkat pouze bývalých pracovníků MO. A uvidíme, jak se k tomuto návrhu postaví dnes opoziční pravice a KSČM.
Opravdu je nutné si okupaci tehdejšího Československa připomínat, protože i dnes existují snahy o politické a ideologické zkreslování historických událostí. Životní příběhy kp.Karla Hořice, plk.Jiřího Kunce či plk.Antonína Suchého stále ještě dnes připomínají prošlé události. Daleko horší bude období, kdy tito pamětníci již nebudou mezi námi. Ale to se týká nejen roku 1968, ale i dřívějšího období, včetně obsazení ČSR a 2. světové války. Můj osobní názor je, že by se politici do historických událostí plést neměli. Na druhou stranu by v současnosti měli pracovat tak, aby jejich práci v budoucnu hodnotili historikové a zejména občané pozitivně, jako práci odvedenou ve prospěch demokracie a demokratické společnosti.
