Důvody:

• již před léty jsme v jistém kolektivu lidí, kteří se metodologicky, psychologicky i ideově (chcete-li ideologicky) zaobírali tímto tématem;
• mám doma 7-letého syna a přemýšlím o tom, co by se stalo, kdyby na mě tato „povinnost“ vyšla.

Upozorňuji, že netrpím ani posedlostí po „novátorství“ za každou cenu. Profese učitele si cením. Můj syn navštěvuje ZŠ, není nespokojen se svou paní učitelkou, naopak, jeho schopností se vyjádřit – „mám ji rád“. Nemám ani v úmyslu komukoli a jakkoli zasahovat do profesního řádu. Přesto si dovolím - především jako rodič, ale tak trochu i odborně - něco málo k tomuto tématu podotknout. Navíc - je měsíc září a škola právě začala. Takže i roční období může býti příznivé!

Takže. Jsem člověk spíš z konzervativních poměrů, zejména rodinných, tudíž jakési pokusy jsou vždy „hodně podezřelé a nakonec zbytečné“. Ale řeknu to asi tak. Jako malému dítěti, cca do 10 let, se mi „dařilo“ bát se tmy. Dokonce i usínat až při rozsvícené malé lampičce, samozřejmě k podivení až nesouhlasu svého okolí. Protože mi bylo jasné, že vzhledem ke svému pohodlí budu muset učinit nějaký zásadní krok, zejména pro sebe, tzn. přesvědčit ty druhé o své volbě - napadlo mě pískání. Kdykoliv bylo nezbytné potkat se s tmou, začalo moje pískání. Bylo různé, méně, více hlasité, melodické nebo naopak takové to neurčité, až naprosto nelibozvučné. Prostě zvuk, který vycházel ze mě, ale přitom byl mou vlastní ozvěnou. To bylo důležité – kromě mě a tmy už nic nebránilo přijmout dané podmínky. Možná to některým přijde směšné, ale… Ale nějak tak nahlížím i na ty názory, které se vyjadřují ve prospěch a neprospěch „domácí školy“. Zřejmě už ani před lety mi to nedalo a bylo mým záměrem se o věci, resp. o zkušenostech odjinud dovědět víc. Dnes, s odstupem cca 10 let nevím, zda vím víc, ale vím, že praxe domácí školy existuje a děti z ní nejsou méně nebo více schopné než ty v režimu základní školy obvyklé. O tom pojednává mj. i článek „Na útěku ze školní lavice“, (Respekt 36, 2014). Znovu opakuji - nebojuji s rozšířenou koncepcí základního vzdělání a učitel je pro mě autoritou, resp. musí si jí získat, chce-li přesvědčit děti, žáky o tom, proč se učit počítat, číst a psát, ba dokonce se k sobě i druhým chovat podle určitých pravidel. Vím, že to není jednoduché a děsím se, že by to jednoduché být mělo.

A tak se odvážím uvést důvody, proč si myslím, že říci ano a dát „jasnější zelenou“ i domácí škole, není prohřeškem proti zavedenému standardu o systému školství:

• vzdělání je přes penzum odpovídajících zadání věcí individuální, ač se odvíjí v režimu sociální skupiny, kolektivu – je to jednotlivec, kdo získává nebo ztrácí;
• kolektiv selektuje jednotlivce, kteří mohou jít příkladem ať už v negativním nebo pozitivním slova smyslu;
• autorita není nutně z řad pedagoga - profesionála, ale i rodiče, který disponuje vlastnostmi odbornými (vzdělání i výchova jdou ruku v ruce);
• roli hraje prostředí, kde dítě vyrůstá, vztahuje se k němu – získává návyky, dovednosti a schopnosti, a to v celé šíři individuální i kolektivní. Domácí škola může být vázána na kolektiv dětí z více rodin, které mohou v tomto duchu kooperovat;
• získané znalosti a dovednosti je třeba prověřovat (institucionálně) dle požadavků na systém platný pro daný stupeň školy;
• musí mít zákonný rámec;
• tzv. domácí škola by neměla být náhražkou systému školství, ale jeho součástí.

Nejsem propagátorem „domácí školy“, jak by se někomu mohlo zdát. Dokonce si v jistém smyslu dovedu představit situaci, kdy svému synovi doporučuji, aby přeci jen sdílel podmínky dnešní školy základní, přesto nemohu bránit, a v diskuzi o tomto budu spíše na straně těch, co i domácí školu vidí jako vzdělávací institucí, která má své opodstatnění. Shrnuto – alternativa nám všem dává větší šanci, jak zejména ve vzdělání prosazovat to, nejvíce odpovídající nárokům doby, co z nás zároveň činí vnímavější k prostředí, z něhož vycházíme a jsme schopni dále rozvíjet.

Proto budu tvrdit i nadále – kolektiv školy je především kolektivem lidí, i oni mají své schopnosti a dovednosti odpovídající dané době a jejím podmínkám. Přitom řada z nich je sama rodiči, a také oni budou chtít pro své děti to nejlepší. Proč by tomu tak nemělo být i v domácí škole? Znovu opakuji: těm, kdo vzdělává, by měla být dovolena a zároveň podmíněna možnost a odpovědnost za činnost, kterou vykonávají. Že přitom zrovna nestojí u tabule, nemusí být až tak rozhodující.