V březnu 1939, kdy začala nacistická okupace zbytku Československa, žilo na území Čech a Moravy asi 120 tisíc Židů. Části z nich se ještě na poslední chvíli podařilo emigrovat, velká většina – přes 80 tisíc - ale zahynula ve vyhlazovacích táborech. Praha měla velmi židovský charakter. Bohužel po skončení 2. světové války to byla už spíš jen otázka architektury a kulturního dědictví.
Šest milionů mrtvých, to je číslo, pod kterým si musíme představit šest milionů konkrétních lidí. Mnozí z nich patřili mezi ty nejlepší v dané zemi. Každá evropská země postižená Druhou světovou válkou přišla kvůli rasové nenávisti o množství skvělých lidí. Kdysi někdo řekl, že v Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborech byla v té době světově největší koncentrace vynikajících spisovatelů, vědců, výtvarníků nebo hudebních skladatelů. Už se nikdy nedozvíme, jak by dnes vypadala např. evropská kultura, kdyby tito lidé mohli dál žít a tvořit.
Neméně tragický a možná ještě tragičtější je osud těch v uvozovkách „obyčejných" obětí. Na mnohé z nich si dnes už nikdo nevzpomene. Nebyli známí či slavní, ale především ani nemá kdo vzpomínat – velmi často byly vyhlazeny celé rodiny, včetně dětí.
Historická paměť prostě někdy bývá nedokonalá. A v situaci, která dnes v Evropě panuje, si nemůžeme dovolit jen vzpomínat. Památku obětí holocaustu nejlépe uctíme konkrétní akcí. Jsem proto rád, že součástí této konference jsou i tři odborné panely, které se z legislativního, politického a mediálního hlediska zaměří na možná opatření, jak čelit narůstající vlně xenofobie v Evropě. Osobně pokládám za zvlášť důležité, aby se prodiskutovaly možnosti prohloubení spolupráce zpravodajských služeb v oblasti rasových zločinů.
Holocaust je jednou z mála historických zkušeností, na které mají všichni demokraté, ať leví nebo praví, stejný názor. Podle toho demokrata poznáme. Kdo se v případě holocaustu vyjadřuje nejednoznačně, to žádný demokrat není. A není to ani slušný člověk. Využijme této jednoty a jednejme.
Uplynulo 70 let od skončení války, ale xenofobie bohužel narůstá a radikálové všeho druhu posilují. Je to téměř celoevropský fenomén. Ekonomická situace je stále nejistá – krize skončila teprve nedávno a už se hovoří o dalších. Společnost se příjmově a majetkově stále polarizuje. A mezinárodní situace? Bezpečnost v Evropě? Ta se bohužel zhoršuje.
To je všechno velmi nebezpečná kombinace, kterou zejména historici dobře znají z doby, kdy sílil nacismus. A musíme si jí všímat i my, politici - to především.
Podle výzkumu Agentury EU pro základní práva se dvě třetiny Židů pravidelně setkávají s projevy antisemitismu. Přes 30% vážně uvažuje o emigraci z Evropy. Proč? Především kvůli vlastní bezpečnosti. Přátelé, to už se velmi přibližujeme 30. létům minulého století. Připomínám, že citovaný výzkum je skoro dva roky starý. Takže jsem si jist, že dnes, po událostech v Paříži, by ta čísla byla ještě horší.
V médiích jsou občané nabádáni k tomu, aby nezaměňovali islám a terorismus. Já s tím naprosto souhlasím. Přesto se domnívám, že si musíme začít klást otázky, které jsme si dlouho klást nechtěli. Za narůstající strach evropských Židů není zodpovědná jen krajní pravice, ale bohužel i muslimští radikálové. Záměrně neříkám teroristé, protože ne každý radikál je nutně terorista. Radikální akce všeho druhu se mezi řadovými muslimy těší daleko větší pasivní podpoře (nebo chcete-li aktivnímu pochopení), než jsme si byli dosud ochotni přiznat. Nemůžeme se proto divit, že se i v souvislosti s narůstajícím strachem evropských Židů a jejich úvahami o emigraci z Evropy objevují (a to nejen u nich) otazníky nad liberální přistěhovaleckou politikou, zejména pokud jde o přistěhovalce z muslimských zemí. Tím, že o těchto věcech nebudeme seriózně a věcně diskutovat, že je budeme ignorovat, prokážeme největší službu všem, kdo se snaží vytřískat politický kapitál na náboženské a rasové nesnášenlivosti.
Povinností státu je najít taková opatření, která jeho občanům efektivněji než dosud zaručí bezpečí před fanatiky všeho druhu. Ochrana života a zdraví občanů je jednou ze základních funkcí států. Státy si nesmí dovolit v ní selhávat. A také proto by si rozumní lidé neměli dovolit stát oslabovat. Zmíněná opatření však na druhé straně nesmí významným způsobem narušit osobní svobodu – protože také ochrana osobní svobody patří k základním funkcím států. Najít rovnováhu mezi těmito dvěma hodnotami je nesmírně složitý a citlivý úkol, na kterém musíme úzce spolupracovat, a to zejména na půdorysu Evropské unie.
