Po Afghánistánu a Iráku přece už chápeme, jak je důležité rozumět místním tradicím v zemích, kde se zasahuje. Není možné, aby se až v bojích ukazovalo, jak málo o oněch zemích víme. Nesmíme se ani chovat přehlíživě k suverenitě jiných států.
Jsme členy EU a NATO. To jsou nesmírně silná a vlivná uskupení, ale i ona mají omezené množství prostředků, energie a personálních zdrojů. Vstoupit někam do občanské války, pokoušet se ji zastavit a nahradit včerejší elity novými se prakticky nikde nepodařilo.
Válka v Iráku a Sýrii je vlastně také válkou občanskou, žádné politické řešení není možné bez účasti především místních politiků a jejich dohody. To neznamená, že se nás to netýká a že nejsme mnoha způsoby propojeni s arabskými a muslimskými zeměmi.
Ano, také máme odpovědnost za to, co se tam odehrává. Ale stěžejní odpovědnost nesou právě politici arabských a muslimských zemí. Oni musejí jasně ukázat, jak vypadá pravá tvář islámu. Oni si musejí přiznat, že uprostřed jejich civilizačního okruhu vzniklo něco, s čím jim nezbývá než bojovat a postavit vlastní alternativu. To my udělat nemůžeme.
Stejně jako nejsme schopni špatné vládnutí jen tak nahradit dobrým. Nepovedlo se to ani v Iráku, ani v Libyi. V zemích, kde nefunguje místní politika, nejsme schopni nezdárné politiky nahradit zdárnými. Nemůžeme jako ve středověku vyhlašovat nad cizími územími protektoráty a jmenovat tam satrapy. Proto jsou možnosti válečných tažení a jejich schopnost řešit problémy světa v této době tak omezené. Jsme možná schopni nasadit velké vojenské síly, ale k vyřešení tohoto problému sebepočetnější vojenské síly nestačí.
Faktem je, že tzv. Islámský stát je velkou výzvou. Dlouho tu nebyla skupina zločinců a teroristů, která by disponovala tak značnými finančními zdroji. Ale válečná invaze proti nim není tak jednoduchá věc. Možná ještě v roce 2001 stačilo přepadnout základnu Tora Bora na hranicích mezi Afghánistánem a Pákistánem a nějakou vojenskou akcí speciálních jednotek zlikvidovat ústředí bin Ládinova hnutí.
Od té doby se ale hodně změnilo. Dnes máme základny džihádistického hnutí rozprostřeny v širokém prostoru od Senegalu po Somálsko, přes Libyi, Jemen až po Pákistán. Kdybychom se je vydali ničit vojenskou silou, mohli bychom také dopadnout jako slavný Hannibal, putující po Itálii, stále a nepřetržitě vítězící v každé bitvě, a přesto nakonec vyčerpaný prohrávající celou válku.
Konflikt v Iráku ukázal, jak silným motivem může být válčení pro vlnu odporu. Významná část sebevražedných útoků po Iráku měla své podhoubí právě v nenávisti, která se zvedla proti Západu a Spojeným státům. To neznamená, že máme rezignovat na použití síly, nebo že ji máme vyloučit ze svého arzenálu. Především ale máme za úkol hledat nové způsoby, jak naši sílu efektivně používat.
Česká republika se od počátku aktivně účastní boje s tzv. Islámským státem. Byli jsme jedinou středoevropskou zemí, která se od prvního okamžiku v Paříži zapojila do budování aliance proti tomuto "státu zločinu".
Byla spuštěna akce, jejíž součástí je přímé bombardování radikálů. Například jen nedávno bylo během jediného dne provedeno 27 náletů. Vytyčena byla i jasná strategie – odříznutí islamistů od finančních zdrojů, spolupráce zpravodajských služeb, kooperace s umírněnými partnery, humanitární i vojenská pomoc atd.
Česká republika poskytla dar vládě v Erbílu, především munici a další vojenský materiál. Do Iráku a Kurdistánu poskytujeme vojenské dodávky na komerční bázi. Stejně aktivně si počínáme i doma. Aktualizovali jsme bezpečnostní strategii ČR, budeme navyšovat rozpočet zpravodajských služeb. Po letech úpadku financování branných sil jsme tento trend poprvé obrátili.
Při každé akci, do které se zítra pustíme, musíme ale jasně znát cíl, kterého chceme dosáhnout. Také potřebujeme spojence a spolehlivého partnera na druhé straně. Jde nám o bezpečnost našich občanů. Terorismus nesmí rozvrátit náš normální život a nesmí zvítězit nenávist a nedůvěra, kterou právě radikální islamisté mezi námi rozsévají.
