Bartuška uvedl: "Skupina civilistů obsadí budovy administrativy. Muži, ženy, děti. Do dvou dnů se tam začínají nosit zbraně, ženy a děti odcházejí, zůstávají ozbrojenci. Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo Vnitropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku."

To byl opravdu mimořádně hloupý rozhovor, který tady byl citován. Já bych řekl nejdřív to, že pokud by někdo někoho na Ukrajině upálil, tak by spáchal podle našeho právního řádu trestný čin. Pokud by se to stalo v době míru, například během občanských nepokojů, tak by to byla vražda. Kdyby se to stalo v podmínkách ozbrojeného konfliktu, tak by to byl válečný zločin, aby bylo jasné, jak to klasifikovat.

Já tohle dokážu hodnotit teď z hlediska ministerstva tak, že tenhle výrok popíral všechno, jak naši koncepci zahraniční politiky, tak naše mezinárodní vztahy, které máme, ale dokonce i naše vnitřní předpisy a dá se říct celý ten řád, kterému podle mne by mělo podléhat chování každého, kdo vystupuje a je vlastně zaměstnancem ministerstva na jakékoliv pozici.

Já se přiznám, že tenhle rozhovor mě skutečně také zvedl a já jsem, jakmile jsem si ověřil, co tam bylo řečeno, tak jsem poslal panu Bartuškovi, co si o tom myslím. To tady nechci opakovat, ale v principu nejde teď o to právní posouzení, ale to, co mi myslím přísluší, je hodnocení politické a morální. A já jsem pokládal toto morálně za něco naprosto nepřípustného a naprosto pro mne neuvěřitelně cynického. Zhruba v tomto smyslu jsem panu Bartuškovi sdělil písemně, co si o tom, co řekl, myslím morálně.

Co se týče právního, to mi moc nepřísluší. Pokud vím, tak byly podány nějaké návrhy na stíhání. To bude věc státních orgánů, aby to posoudily, protože já tady nedokážu říci, jestli v tom, jak už jsem řekl, mimořádně hloupém rozhovoru, šlo o úmysl. Posoudit to, jestli to bude někdo bude chápat jako navádění k násilnému činu, to si myslím, je právě věc těch, kteří se tím budou zabývat, a to je to, co já si za sebe nedovolím posuzovat. To přísluší jiným. Já pouze říkám, že je to vlastně v rozporu se vším tím, co já bych si přál, aby bylo obsahem zahraniční politiky českého státu.

Posledně mi na tom vadí nesmírně jedna věc, že mně s tou zkušeností, kterou člověk má, když pozoruje a sleduje ty válečné konflikty, strašně vadí to, že mi připadá, že existují jako by dvě racionality. Jedna je racionalita války a druhá je racionalita míru. A připadá mi, že v těch regionech, kde to myšlení míru ustoupí myšlení války, tak se samozřejmě dějí zvěrstva a zločiny, nad kterými my zůstáváme šokováni. Viděli jsme to i v Jugoslávii, to si pamatuji, ta vystoupení Mladiče, kteří říkali, zastřílíme si do živého masa.

Chápete, to je ta logika lidí, kteří žijí v tomto prostředí, ve kterém slušní lidé byli vytlačeni někam na okraj. A mně připadá, že hlavní úkol, který my máme, prostě nedovolit to, aby tento typ myšlení se do České republiky dostal jakýmkoliv způsobem, a proto mi to nesmírně vadí, když se někdo začne vyjadřovat tímto způsobem, který jako kdyby přicházel z logiky úplně jiného prostředí.