V těchto dnech si připomínáme 70 let od konce 2. světové války. Především je potřeba říci, že jakékoliv zatahování historických událostí do současných vnitropolitických sporů je výrazem neúcty k těm, kdo za svobodu naší země položili život.

S tou naší svobodou to sice nakonec dopadlo všelijak, ale z toho nelze obviňovat řadové vojáky Rudé armády. To byli totiž skuteční hrdinové – stejně jako vojáci všech ostatních spojeneckých armád a samozřejmě také naši dobrovolníci na východní i západní frontě, naši partyzáni, naši odbojáři i všichni obyčejní lidé, kteří jim pomáhali.

Abyste nasazovali život, na to tehdy nebylo potřeba brát do ruky zbraň. Stačilo jen tajně předat zprávu nebo darovat chleba či ošacení těm správným lidem. I to bylo hrdinství, protože i za to hrozila smrt. Považuji za nutné to zdůraznit zejména dnes, kdy se o Češích tak často hovoří jako o národě kolaborantů.

Kritický pohled na vlastní historii, zejména tu nejnovější, je jistě potřebný a zcela na místě. Neměl by však přerůstat v sebemrskačství. To je totiž stejně tendenční jako nekritický sebeobdiv, jen s opačným znaménkem.