Zrnko pravdy našel i v New York Times. „Někteří historikové skutečně namítají“ – stálo tu už v lednu 1995 – „že terčem těch bomb byl, spíš než válečný nepřítel Japonsko, válečný spojenec Sovětský svaz“. A šlo tak hlavně o „výstrahu rivalovi, až válka skončí“.

Profesor Gar Alperovitz o tom napsal celou knihu – Verdikt, že atomová bomba se použít má (The Decision to Use the Atomic Bomb). Mj. tu píše: „Většina Američanů to sice netuší, dnes však už uznává historiků stále víc, že k tomu, aby válka s Japonskem skončila v roce 1945, Spojené státy atomové zbraně nepotřebovaly.“ Což byl - jak to dokládá i autentickými citacemi – „po válce většinový názor i ve velení tří složek branné moci: pozemních sil, válečného námořnictva i letectva.“ Truman tak Hirošimu a Nagasaki pojal jako „politickou zbraň“. „Proti Sovětskému svazu.“  

Názorem, že jaderné masakry „nebyly vůbec potřeba“, se netajil ani Dwight Eisenhower, za války velitel „druhé fronty“ a později Trumanův nástupce. Ještě specifičtější byl admirál Willliam D. Leahy, šéf spojeného štábu amerických ozbrojených sil: „Použití této barbarské zbraně v Hirošimě a Nagasaki naší válce proti Japonsku ničím hmatatelným nepomohlo. Japonci už byli poraženi a připravení kapitulovat.“  

Prvý test jaderné nálože proběhl den před zahájením Postupimské konference (17. července – 2. srpna 1945). V Evropě už válka skončila před dvěma měsíci, v Pacifiku však ještě ne. Washington si tu pomoc Moskvy jistil i jmenovitým závěrem z Jalty. Bez ní by – stálo ve štábních spisech jeho generality - invaze na japonskou pevninu měla šanci nejdřív až v listopadu 1945. A za cenu miliónu amerických rakví.

Nejvíc japonských mužů a hlavní bylo přitom v Mandžusku. Moskva se na ně zavázala udeřit 15. srpna. Splnila to o týden dřív. Jaderné hřiby sežehly i americké válečné zajatce. Proti východnímu spojenci závodily i s časem. „Atomové bomby měly válku s Japonskem ukončit dřív, než Sovětský svaz vstoupí i na tichomořské bojiště.“ „Zarazit postup Sovětského svazu v Asii a Pacifiku.“ 

„Na Hirošimu a Nagasaki – dvě civilní centra s nulovou vojenskou hodnotou – tak padla volba coby na dějiště, demonstrující spektakulární teroru.“ Ta perverzní show měla zlomit hlavně „Sovětský svaz, a ne Japonsko, které už na lopatkách bylo“.

„Atomové bombardování Japonska proto nebylo, navzdory oficiální americké verzi, posledním dějstvím války v Tichomoří.“ Šlo „spíš o první, brutální akt  nastupující studené války Spojených států proti sovětskému Rusku“.

„A to onu děsivou událost zjevuje coby zločin úplně jiného kalibru.“ Jako  „záměrnou masovou vraždu, co kromě vydírání Moskvy jako geopolitického rivala už žádný jiný strategický účel ani neměla“.    

„Kritické tři týdny mezi Postupimskou konferencí a svržením atomových bomb“ se tak staly bodem obratu, kolíkujícího arénu příštích desetiletí. Právě to byla vteřina dějin, kdy „Truman a jeho poradci dospěli zřejmě k tutlanému rozhodnutí, že po válce se k sovětskému válečnému spojenci zachovají jako k nepříteli. Studená válka dostala libreto.“

Na „barbarské logice vládnoucí elity Spojených států se toho změnilo pramálo i 70 let nato. Studená válka skončila už před čtvrt stoletím, Washington však likvidaci jaderného arzenálu v plánu nemá. Prezident Barack Obama hodlá na modernizaci zhruba 5.000 jaderných hlavic utratit v příští dekádě 355 miliard dolarů.“ „Mnohokrát silnější než atomové bomby, svržené tehdy na Japonsko, je přitom každá z nich.“

„Washington navíc prohlásil Rusko, spolu s Čínou, za úhlavního strategického nepřítele.“ Už „roku 2002 vypověděl jednostranně smlouvu o protiraketové obraně“. „Expanze raketových systémů Spojených států na ruských hranicích pokračuje.“ A stejně tak v „Tichomoří s provokativním zaměřením na Čínu“. To vše jen „ilustruje, že nutkavě agresivní ambice vedou Washingtonu ruku i dnes“.  

„Barbarská logika, vedoucí k holocaustu Hirošimy a Nagasaki, má slovo stále.  Terčem je, tak jako před 70 lety, Rusko.“