Dle této dohody byly současná Sýrie a Libanon svěřeny jako mandátní území Francii. Zájmem obou mocností však bylo především zajištění jejích koloniálních zisků a přístup k surovinovým a energetickým zdrojům a při dělení území Blízkého východu absolutně nebraly v úvahu historické ani etnické hranice v regionu. Stejně tak nedošly naplnění ani ambice a požadavky na samostatnost ze strany Kurdů nebo tureckých Arménů.
Francie ztratila vliv na Sýrii s koncem 2. světové války a moci v zemi se po různých peripetiích zmocnila nacionálně-socialistická strana Baas. Na začátku 70. let pak ovládl Sýrii jeden z jejích radikálních představitelů, Hafiz Asad. Jeho režim vládl zemi tvrdou rukou a nepochybně se dopouštěl opakovaného a hrubého porušování lidských práv syrských občanů. Na druhé straně však Asad dokázal v Sýrii vybudovat de facto jediný sekulární stát v arabském světě a dokázal svou vládou pevné ruky zabránit náboženským a etnickým třenicím v zemi. V roce 1999, po smrti Háfize Asada, převzal vládu v zemi jeho syn Bašár, který se záhy pokusil o demokratické reformy po vzoru Evropy (sám prožil mnoho let ve Velké Británii jako lékař).
Arabské jaro, tolik obdivované a podporované Západem, znamenalo konec Bašárových reforem a země se ocitla v chaosu a krizi. Západ se na syrské krizi významně podílí všestrannou podporou protiasadovských rebelů, včetně podpory odnože teroristické Al-Káidy. Na druhé straně Asadův režim je čím dál vice podporován Ruskem.
Jen do července 2015 si ozbrojený konflikt v Sýrii vyžádal již více než 250 000 mrtvých, z nichž téměř třetinu činili civilisté. Počet syrských uprchlíků vzrostl do roku 2015 na více než 4 miliony v sousedních státech, případně na cestě do Evropy, a dalších 7,6 milionů uvnitř Sýrie.
Rozsáhlá území Sýrie dnes ovládá teroristická organizace Islámského státu, na jejímž zrodu, se, jako oponentu Asadovu režimu, podílely, dle otevřených zdrojů, tajné služby členské země NATO, Turecka a nejbližšího spojence USA na Blízkém východě, Saudské Arábie!