První návštěva Číny po delším čase vedla v září Xi’an, v provincii Šen-si, které je umístěno velmi blízko tehdejšího hlavního města, ze kterého před více než 2200 lety tehdejší první svrchovaný čínský císař řídil Říši středu.
Toto tehdejší hlavní město Číny mělo tehdy podle odhadů zhruba milion obyvatel, stejně tak jako o nějakých 200 – 300 let později starověký Řím. V blízkosti města se nachází expozice Terakotové armády, z níž je podle všeho odkryta pouze menší část.
Co je na Xi’anu zajímavé, kromě hi-tech průmyslu, v kterém je v tomto devítimilionovém městě v průmyslové zóně zaměstnáno cca 500 tisíc pracovníků v nejrůznějších, a především vysoce kvalifikovaných profesích, je skvělé urbanistické řešení města.
Široké bulváry jsou situovány tak, aby vyhovovaly převládajícímu směru větru. Jinak řečeno, aby se vítr dokázal ovát zplodiny z centra města. Architektura města je zajímavá, většina domů byla postavena odhadem v posledních 10 – 15 letech, tedy v letech obrovského hospodářského boomu Číny, kdy ještě před deseti lety dosahoval růst čínského HDP čísel okolo deseti procent. Město má pochopitelně i podzemí dráhu.
Architektura města jako celku je velmi tradiční, tedy spíše čínská. Xi’an leží v podhůří a má prakticky subtropické podnebí. Minimální teploty se zde pohybují blízko nuly, takže v zahradách jsou k vidění granátová jablka či banány a jiné subtropické stromy.
Město Chang-čou, které jsem navštívil nyní, má rovněž 9 milionů obyvatel a patří mezi nejvyspělejší města Číny, mezi města, která mají v Číně největší HDP na obyvatele podle parity kupní síly na obyvatele.
Přiznám se, že pohled na město tak jak jsem jej viděl z letiště od města, mě docela šokoval. Když jsem hovořil s představiteli města, starostou a místostarostou, potvrdili mi, co jsem si na základě prvotního optického dojmu myslel. Řada objektů byla projektována zahraničními architekty a přiznám se, že lehké konstrukce staveb, kde je nejzákladnějším viditelným stavebním materiálem sklo, mě zcela fascinovaly. Připadal jsem si jako v moderní části Berlína.
A opět jako v Xi’anu – široké bulváry, mnoho zeleně naprosto plánovitě rozmístěné po městě a oproti České republice trochu opožděný podzim. Stromy jsou zatím zelené, ale teplota je zhruba, jako byla včera či v neděli v Praze. A stejně jako u nás zde mrholilo. Jsem zvědavý na další dny, které zde prožiji při setkávání se s podnikateli, abych jim představil ekonomiku ČR a EU a možnosti investování v České republice.
Myslím, že pro většinu Číňanů představujeme neznámou zemi, ale podle představitelů města, se kterými jsem hovořil, a kteří byli, až na starostu, všichni v Praze, o naší zemi hovoří s nadšením. Řekl bych, že by stálo za to, aby se do jednoho letadla na těch třech linkách, které od srpna létají mezi Prahou a Šanghají, Prahou a Pekingem a Prahou a Chengdo, hlavním městem provincie S’čchuan, dobrovolně naložili všichni komunistožrouté, počínaje ministrem Hermanem, aby se podívali, co je v této zemi také možné.
V případě Chang-čou, kde se letos v dubnu sešli i představitelé zemí G20, se jedná o viditelně velmi dobře řízené město, což mohu zcela odpovědně říci na základě svých zkušeností patnáctileté práce v pražské komunální politice. Tím neříkám, že někde na venkově ve středu Číny nebo na jejím západě to vypadá úplně stejně.
Nechci jmenovat asijské země, v kterých jsem byl a kde jsem se styděl za strašlivou chudobu, v které lidé v těchto zemích musí žít. To jsem v Číně – ani v těch venkovských oblastech, které jsem viděl například kolem města Xi’an, neviděl. A ve městech už vůbec ne.
Mimochodem, průměrný roční příjem na osobu v provincii Če-ťiang, jejímž hlavním městem je právě Chang-čou, se pohybuje kolem 18 tisíc dolarů na osobu. A to včetně venkovských obyvatel, kterých je v provincii zřejmě většina.
