B. Obama má v současnosti podporu 55 % Američanů, D. Trump jen 37 %. Obama není zřejmě daleko od pravdy, když říká, že pokud by měl možnost kandidovat na prezidentský úřad potřetí, mohl by vyhrát. Zbývá dodat, že ještě větší popularitu získala mezi Američany jeho manželka Michele…
Ani prezident Obama sám, ani jeho rodina, ani členové jeho vlády, ani nikdo z jeho širšího pracovního štábu nebyli za celých osm let namočeni do nějakého skandálu. A už vůbec ne do skandálu takového rozměru jako zažily jinak velcí a oblíbení prezident R. Reagan (Irángate) a B Clinton (M. Lewinski).
B. Obama má nejen obrovskou podporu Afroameričanů, velkou podporu dalších minorit, ale i středních vrstev. Těší se koneckonců i velkému respektu podnikatelských kruhů.
Když se Obama v lednu 2009 stal prezidentem, byly USA v těžké finanční a bankovní krizi. Zdálo se, že země má našlápnuto k pádům největších bank i automobilek a k hluboké krizi. Ekonomické, sociální i politické. Obama samozřejmě není finančním odborníkem, ale s pomocí svých poradců a ministra financí své vlády Geithnera (a nepochybně s velkým porozuměním šéfa FEDu Bernankeho) dokázal vždy vybrat optimální postup řešení. A tak se podařilo zachránit před krachem dvě obří automobilky, General Motors a Chrysler. Tehdy, v roce 2009, bylo pro tento účel vládou vyčleněno 80 mld. USD. Dnes obě automobilky prosperují. A s nimi stovky jejich dodavatelů. Pád Lehman Brothers v létě 2008 stál přes 700 mld.USD. Pokud by bankroty velkých amerických bank pokračovaly i po roce 2008, byl by dnes s americkým kapitalismem nejspíše konec.
V průběhu Obamova prezidentství docházelo k očistě a velmi žádoucí koncentraci amerického bankovního sektoru. Ta vytvořila podmínky pro stabilizaci tohoto sektoru. To se, bohužel, v rámci EU nepodařilo.
Stabilizace americké politiky byla spojena s politikou kvantitativního uvolňování a tedy s „pumpováním“ obrovských finančních částek do americké ekonomiky. Prostě americká politická a ekonomická elita, poučena vývojem za Velké hospodářské krize 30.let, se nenechala unést ideologickými floskulemi, že trh všechno srovná a vsadila na politiku intervencionismu…. A udělala správně a také Obama rozhodoval správně. Dnes mají Spojené státy slušný hospodářský růst a vlastně plnou zaměstnanost. Za osm let Obamovy vlády bylo vytvořeno 11 milionů nových pracovních míst, což je v časech probíhající technologické revoluce a robotizace grandiózní úspěch. Horší je to, že příjmy občanů v průměru zatím nedosahují předkrizové úrovně. A paradoxně v letech po krizi se zvýšila v USA (a v celém západním světě) také společenská nerovnost. Přitom Obama je na americké poměry velmi liberálním a můžeme říci, že levicovým prezidentem. Spolu s Roosveltem a Kennedym zřejmě nejpokrokovějším v posledních stodvaceti letech.
Měl proti sobě nepřátelsky naladěný Kongres
Jeho vrcholným dílem se měla stát zdravotní reforma: Medicare. Ta ovšem předpokládala solidaritu amerických středních vrstev s jejich méně šťastnými, chudými spoluobčany, kteří až do prosazení této reformy byly nuceni využívat chudinskou péči. Jedná se zřejmě o více než tři desítky miliónů Američanů. Pokud D. Trump ovšem splní svůj předvolební slib, Obamacare rychle po svém nástupu zruší.
Obamovi se dařilo také v oblasti ochrany životního prostředí. USA pod jeho vedením se konečně připojily ke klimatické dohodě, v níž se zavázaly, že do roku 2030 sníží emise kysličníku uhličitého o plných 32 %. To je určitě velká věc, protože USA jsou největším producentem emisí CO2 na světě….. Trumpova administrativa se jistě pokusí z tohoto mezinárodního závazku USA vyskočit.
Obama také podpořil Nejvyšší soud USA v jeho rozhodnutí o legalizaci sňatků homosexuálů a leseb. Bohužel, díky postupnému posilování republikánů v Kongresu USA se Obamovi nepodařilo prosadit doplnění Nejvyššího soudu liberálně zaměřeným soudcem…
Jako prezident měl Obama proti sobě po většinu svého volebního období nepřátelsky naladěný Kongres s republikánskou většinou. Řadu progresivních opatření musel proto řešit formou prezidentských dekretů. U těch je ovšem jednodušší zrušit je rozhodnutím jeho konzervativního prezidentského nástupce…
V zahraničně politické oblasti již Obama tak úspěšný nebyl. Obama byl zřejmě prvním americkým prezidentem po rozpadu Sovětského svazu a vytvoření unipolárního světa s dominancí jediné světové velmoci – USA, kdo si uvědomil meze amerických možností. Ekonomických i politických… Ve světě roste vliv, ekonomická síla a moc nových velmocí, především Číny, ale také Indie, Brazílie (přes její momentální oslabení) i regionálních velmocí (Turecka, Iránu). Na výsluní světové politiky se vrací s promyšlenou politikou, reálpolitikou, Rusko.
Spojené státy vynakládají na armádu přes šestset miliard USD ročně. A přesto USA nejsou schopné ukončit vítězně vojenské konflikty v Afghánistánu, v Iráku a v Sýrii. Obama rozumně zredukoval účast amerických vojáků v Afghánistánu a Iráku. Rozvrat Sýrie, na němž se Západ a v první řadě USA podílely, a pokračující rozvrat v Iráku vytvořily podmínky pro vznik Islámského státu. Z odporu k (sekulárnímu) režimu B. Asáda USA podpořily vojenské akce tzv. rebelů což nebylo nic jiného nežli islamisté všech odstínů. V Sýrii již šest let zuří boje, z nichž jako vojenský vítěz vychází B. Asád a jeho armáda efektivně podporovaná Ruskem. Rusko (v pozadí s Iránem) s Tureckem připravily společně aranžmá ukončení syrské války. Tedy Rusko se spojencem USA a členskou zemí NATO Tureckem postupují dnes společně i na bojišti (společné nálety letectva na rebely atd.). To vše se děje bez Obamy a USA a oba aktuální hlavní aktéři řešení syrského konfliktu čekají na nového amerického prezidenta.
Trump se sankcemi nejspíš rychle skoncuje
Velkou Obamovou chybou, což sám připouští, bylo jeho angažmá v Libyi, při likvidaci režimu M. Kadaffího. Obama nezarazil a naopak podpořil hloupou intervenční akci Francie a V. Británie. V důsledku destabilizace Libye se daly do pohybu statisíce Afričanů, kteří se z libyjského pobřeží snaží nelegálně dostat do země pro ně zaslíbené, tedy do Evropy. To by se za vlády Kadáffího stát nemohlo…
Vynikajícím úspěchem bylo naopak obnovení diplomatických a (v omezeném rozsahu) i ekonomických vztahů USA s Kubou. To de facto znamenalo přiznání neúčinnosti více než pětidesetiletí sankcí vůči Kubě. To nepochybně poněkud napravilo renomé USA v celé Latinské Americe, která projevovala stále větší solidaritu s Kubou.
Také urovnání vztahů s Iránem je pozitivním faktem v mezinárodních vztazích. A je jen dobře, že Obama měl politickou odvahu se touto cestou vydat. Proti vůli současné izraelské vlády i proti tlaku silné americké proizraelské lobby. Ostatně skutečným vítězem irácké války v převážně šíitském Iráku je právě šíitský Irán.
Vztahy s Ruskem se za Obamovy vlády podařilo silně zkomplikovat. Protirusky zaměřený převrat v Kyjevě v únoru 2014 měl Ukrajinu vyrvat ze sféry vlivu Ruska. Výsledkem byla anexe převážně ruského Krymu Ruskem, vojenský odpor ve východních, převážně ruských oblastech Ukrajiny a ekonomický rozvrat ukrajinského státu. Ekonomické sankce vůči Rusku primárně postihly ruskou ekonomiku. Dlouhodobě ovšem pomohly oživení ruského zemědělství a v tomto roce již zřejmě i ruského průmyslu. D. Trump se sankcemi nejspíše rychle skoncuje. Rozpad vztahů s Ruskem, přecházející dnes až do absurdní rusofóbie, byl největším debaklem Obamovy zahraniční politiky.
Obama měl ovšem odvahu vzepřít se zájmům vojensko-průmyslového komplexu, když nepodlehl zřejmé zpravodajské provokaci (po použití sarinu v syrské válce okamžitě připsané v západních médiích Asádovi) a nedovolil přímý vstup americké armády, tedy pozemních jednotek, do syrského konfliktu.
B. Obama je státníkem nadaným mimořádným řečnickým talentem a skvělou schopností komunikovat. Má velmi liberální, nenucené a nehrané chování.
O jeho politický odkaz a jeho interpretaci bude pochopitelně sveden těžký zápas. Přinášel před osmi lety naději a v mnoha směrech naděje také naplnil. V mnohém se Spojené státy staly za jeho vlády lepší. Na druhé straně se ovšem nezlepšilo postavení třeba Afroameričanů, kteří na něj tolik spoléhali …
