Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, ustavující schůze a v rámci ní zejména volba předsedy Sněmovny je ústavním aktem, který je úzce provázán s ústavními akty následujícími, protože až se ustavíme, tak vláda je povinna podle ústavy podat demisi a následně prezident republiky jmenuje předsedu vlády, který vychází z výsledků voleb.
A nikdo nezpochybňuje, že to je reprezentant hnutí ANO, nikdo nezpochybňuje, že hnutí ANO vyhrálo volby a že má právo vládnout. Bývalo ale vždycky dobrou praxí, že pokud vítězná strana neměla, a to neměla nikdy, nadpoloviční většinu, takže vždycky oznámila nejenom veřejnosti, ale i Poslanecké sněmovně a zejména prezidentovi republiky, s jakou většinovou podporou ve Sněmovně vládnout bude, ať už bude vládou menšinovou, anebo vládou koaliční. Proto také bylo vždycky velmi dobrou praxí všech tří prezidentů republiky požadovat po vítězi voleb, aby prezentoval nějakým způsobem - většinou chtěli i podpisy, ale nebylo to nezbytné - aby prezentoval nějakým způsobem 101 a více hlasů, které jeho vládě umožní vládnout. Byla to praxe pana prezidenta Havla, byla to praxe pana prezidenta Klause a byla to praxe i pana prezidenta Zemana, v případě pana premiéra Sobotky i většinou Poslanecké sněmovny podpořené designované premiérky Němcové pan prezident Zeman vždy požadoval 101 a více podpisů.
V tomto případě poprvé prezident republiky od této praxe ustoupil, řekl, že nebude požadovat těch 101 a více podpisů, a tak vlastně nikdo z nás včetně veřejnosti jakoby neví, s jakou podporou bude vítěz voleb vládnout. Když už se prezident republiky ať už z jakéhokoliv motivu - myslím, že ten motiv můžeme hledat v brzkých prezidentských volbách, ale možná měl pan prezident i jiné důvody - když už se prezident republiky z nějakého důvodu rozhodl ustoupit od své vlastní dosavadní praxe a od praxe svých předchůdců, prezidentů Klause a Havla, tak se domnívám, že minimálně by tuto informace měla požadovat Poslanecká sněmovna, protože to je ten orgán, z jejíchž voleb vláda vychází a které se vláda České republiky po celou dobu svého mandátu zpovídá. Těžko tuto informaci vyžádat jinak než právě při volbě předsedy Poslanecké sněmovny. Předseda Poslanecké sněmovny totiž vždycky, a z logiky věci to tak vždycky bylo a bude, byl reprezentantem té většiny, která umožnila vládě vládnout a získat důvěru v Poslanecké sněmovně bez ohledu na to, zda to byla vláda menšinová, nebo vláda koaliční.
My jsme mnohokrát ve veřejné diskuzi slyšeli, že přirozené právo na předsedu Poslanecké sněmovny má vítěz voleb. No, ono to tak nikdy nebylo v parlamentní minulosti a z logiky věci to tak ani být nemůže. Když si vezmeme těch sedm případů České republiky z minulých voleb, tak ve čtyřech případech předseda Poslanecké sněmovny nebyl reprezentantem vítězné strany ve volbách a ve třech případech byl.
Samozřejmě, že ta většina, která chtěla vládě zajistit vládnutí, se vždycky postarala, aby to byl reprezentant té většiny, ale rozhodně nikdy nebylo pravidlem, spíše naopak, že to byl reprezentant vítězné vládní strany. Dám takový nejtypičtější příklad, na který si dodnes česká veřejnost velmi vzpomíná. A to je příklad opoziční smlouvy z let 1998 až 2002, kdy volby vyhrála sociální demokracie Miloše Zemana a dohodla se o té podpoře své menšinové vlády s Občanskou demokratickou stranou Václava Klause.
Ta dohoda byla učiněna ještě před ustavující schůzí Poslanecké sněmovny. Václav Klaus jako reprezentant druhé nejsilnější strany byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny a následně všichni poslanci ODS umožnili získat vládě důvěru. Celé ty čtyři roky pak poslanci ODS tvrdili, že jsou opozice a všichni jsme věděli, jak my skutečně opoziční poslanci, tak celá veřejnost, že to byla opozice jenom tak na oko. Já říkám na oko a chci poděkovat panu poslanci Michálkovi, který nedávno našel výraz, který mi připadá mnohem přesnější a sice výraz kvazi opozice.Takže tady byla vládní strana, byla tady kvazi opozice, která umožnila vládě vládnout a pak tady byla skutečná opozice. A bylo to přiznané, bylo to deklarované.
My jsme teď na prahu projektu, který v moderním českém parlamentarismu nemá obdobu. Jsme na prahu projektu, kdy legitimní vítěz voleb a prezident republiky říkají - my počítáme s vládou bez důvěry víceméně po libovolně dlouhou dobu. Všichni jsme byli na rozhovorech s panem prezidentem, všichni jsme slyšeli, že vítěz voleb dostane nejenom první pokus, ale i druhý pokus. A všichni jsme slyšeli názor pana prezidenta, že mezi vládou bez důvěry a mezi vládou s důvěrou zase až takový dramatický rozdíl není.
Je to upřímně řečeno naprosté popření ústavních zvyklostí a domnívám se, že i smyslu ústavy. A nabízím tady srovnání se Spolkovou republikou Německo. Pan předseda Babiš velmi rád dává za příklad právě německou parlamentní praxi, tak bych si dovolil teď ten příklad položit vůči tomuto procesu, který teď děláme. Paní kancléřka Merkelová po dvou měsících usilovných, nikoliv předstíraných jednání, ale skutečně usilovných a faktických jednání, došla k neúspěchu. To znamená, nepodařilo se jí sestavit většinu.
A představte si, že nejde za panem prezidentem Steinmeierem a neřekne mu - pane prezidente, on se mnou nikdo tu většinu nechce vytvořit, ať už na vládu koaliční, či na podporu menšinové vlády. Tak mě nechte vládnout bez důvěry, protože já jsem vítězkou voleb. Jednak jí to ani nenapadne, protože je to demokratka, jednak ví, že i kdyby jí to napadlo, tak by ji s takovým nápadem pan prezident Steinmeier vyhodil. Takže jednání pokračují. Nemohou jinak, protože mají ve Spolkové republice Německo demokratickou ústavu.
Tu my ji prosím pěkně máme taky. Akorát, že u nás ji vykládají pánové Zeman a Babiš. To znamená. Oni říkají - no a co? Tak prostě tady bude vládnout vláda bez důvěry. Několik měsíců, možná několik let podle toho, jak to půjde. Tenhle přístup někteří politologové i ústavní právníci nazývají ústavním pučem. Já nechci být tak ostrý, ale chci v každém případě říct, že když tenhle postup připustíme, tak budeme absolutně rezignovat na jednu z hlavních ústavních rolí Poslanecké sněmovny a sice na kontrolní roli Sněmovny, které se vláda České republiky zodpovídá.
Protože za předpokladu, že nám bude vládnout vláda jednobarevná, vláda, která obsadí všechny výkonné segmenty moci, včetně tajných služeb a nebude příliš aspirovat na to, aby získala naší důvěru - no tak my nemáme ani žádný kontrolní instrument. My se sice můžeme scházet, můžeme se usnášet, ale to je tak asi všechno. Protože to, na čem stojí a padá vztah Poslanecké sněmovny a vlády, je neustálá hrozba, že pokud se vláda bude chovat tak, jak se nám nebude líbit, tak jí vyslovíme nedůvěru. Vyslovovat nedůvěru vládě, která tu důvěru nemá a příliš na ní ani neaspiruje, prostě nejde. Takže nebudeme tou ústavou určeným kontrolním orgánem vlády, ale budeme jenom dobře placenou stafáží nekontrolovatelné moci. To se stane v okamžiku, kdy zvolíme reprezentanta hnutí ANO předsedou Sněmovny, aniž bychom zcela průhledně věděli, jaká většina bude zajišťovat této vládě důvěru a tedy také kontrolu.
Pan předseda Michálek před volbou předsedy mandátového a imunitního výboru tady pronesl několik vět, které mě velmi oslovily. Dovolte, abych ho citoval. Řekl: Fakticky tady dochází k tomu, co už tady bylo opakovaně řečeno, že zde vzniká vláda hnutí ANO s podporou KSČM a SPD. Teď tedy nadejde ono zásadní hlasování, říká pan předseda Michálek, kde uvidíme, které politické strany tvoří ten blok, které strany té vládnoucí koalice si dosadí toho svého předsedu mandátového a imunitního výboru. Čili uvidí to teď i občané v tomto zásadním hlasování, které naprosto obnažuje, jakým způsobem bude patrně fungovat vláda po další čtyři roky.
No. Víte, on předseda Poslanecké sněmovny má neskonale větší individuální pravomoci pro vládu neskonale důležitější, než nějaký předseda mandátového a imunitního výboru. Také proto byl vždycky předseda Poslanecké sněmovny reprezentantem té většiny, která umožňovala vládě vládnout, na rozdíl od předsedů mandátových a imunitních výborů, kteří byly většinou ze skutečně opozičních stran. Protože tam to tu vládu příliš neohrožuje.
Ale předseda Poslanecké sněmovny ano. Takže já si dovolím použít ta slova pana předsedy Michálka a říct. Teď se to obnaží, teď se to ukáže. Při volbě předsedy Poslanecké sněmovny se ukáže, jaká je tu většina, která chce podpořit projekt pánů Zemana a Babiše dlouhodobé vlády bez důvěry a kontroly Poslaneckou sněmovnou. Pokud se po nějakém čase - a já si nedovolím odhadnout, po jakém - podaří vítězi voleb získat důvěru, tak samozřejmě od té chvíle ponesou odpovědnost za vládu vítěze voleb ti, kteří tu důvěru umožnili získat.
Nicméně, do té doby, po celý ten dlouhý čas a on asi bude dlouhý, kdy nám bude vládnout vláda bez důvěry a bez kontroly, tak tu odpovědnost za všechny kroky, které učiní vláda bez důvěry, ve státní správě, v tajných službách, v bezpečnostních složkách, ve státních podnicích, ve státních akciových společností se státní účastí, odpovědnost za všechny tyto kroky ponese každý z nás, kdo dnes zvolí reprezentanta ANO předsedou Poslanecké sněmovny.
A prosím, abychom si tohohle byli všichni vědomi, protože to tak je. To je totiž ten jediný krok, kterým můžeme zabránit, aby tady vládla vláda bez důvěry a bez kontroly. Jestliže je nás tu opravdu osm politických frakcí, které říkají, že si takový projekt nepřejí, že nechtějí jednobarevnou vládu bez důvěry, no tak je nás tu zatraceně dost na to, abychom to nedovolili. Abychom umožnili vítězi voleb vládnout. Znovu opakuji, to nikdo nezpochybňuje. Až poté, co si příslušnou důvěru a kontrolu zajistí.
Ale nikdo z nás, kdo bude dnes volit předsedu Poslanecké sněmovny, a musí si být při tom vědom, že otvírá dveře realizaci projekt Zeman - Babiš, pak nemůže říkat, že je opoziční stranou. Alespoň po tu dobu, co tady bude vládnou vláda bez důvěry. Po tu dobu každý z nás za to ponese odpovědnost, kdo dnes zvolí pana poslance Vondráčka. To je prostě holý fakt. Tak jako kdysi ODS v letech 1998 až 2002 neustále říkala, že je stranou opoziční, tak všichni jsme věděli, že to tak není, protože se na té výkonné moci podílela. Už jenom tím, že té jednobarevné vládě umožnila vládnout. Tak po celou tu dobu, co vláda Andreje Babiše nebude mít důvěru, tak tou opozicí nebudou ti, kteří dnes budou volit pana poslance Vondráčka předsedou Poslanecké sněmovny, protože teď mají tu jedinou možnost, jak tomu zabránit. Pak už tomu zabránit nebudou nijak moct. Pak budou moci říkat plamenné opoziční řeči. Ale to je tak asi všechno, co budou moct.
Každý z nás za tou plentou - ty volby budou tajné, by si měl proto podle mého názoru odpovědět na otázku, zda si ten projekt Zeman - Babiš přeje a chce ho podpořit volbou pana poslance Vondráčka. A nebo s ním nesouhlasí, a proto ho nedovolí realizovat. Je tady dostatečná síla těch, kteří říkají, že si to nepřejí. Ale zdá se mi, že tady není dostatečná síla těch, kteří to chtějí svým činem dokázat. Pak je tady nějaký značný rozpor mezi slovy a činy, ale to je zřejmě otázka svědomí každého z nás.
Bude-li zvolen pan poslanec Vondráček, ujišťuji ho, že to z mé strany skutečně není osobní. Hovořil bych tak stejně i kdyby to byl jakýkoliv jiný reprezentant vítězné strany ve volbách. Bude-li zvolen, pak vstoupíme do režimu opoziční smlouvy č. 2. Opět tady bude menšinová vláda a opět budou vyřazeny z procesu významné kontrolní mechanismy, které Poslanecká sněmovna má nad vládou.
Jenom si dovolím říct, že ta opoziční smlouva jedna - Klaus - Zeman, byla významně férovější a významně mravnější. Tam se totiž ta většina alespoň přiznala. Tam řekla, takhle to tady je. Takhle to tady bude. A my se za to nestydíme. My to pokládáme za správné. Ale v režimu opoziční smlouvy č. 2, bude-li zvolen pan poslanec Vondráček se zdá, že odvaha k takovémuto přiznání není, že všichni budou říkat, takhle to není. My jsme zásadní opozice. Akorát, že umožnili realizaci toho projektu, který verbálně kritizují. Takže tak to bude. Bude to opoziční smlouva 2. Výrazně neférovější a výrazně pokrytečtější než opoziční smlouva jedna z let 1998 až 2002.
Je pouze na vás, dámy a pánové, zda se k té opoziční smlouvě chcete nebo nechcete připojit. Děkuji vám za pozornost. (Slabý potlesk TOP 09.)
