Už to samo je velký rozdíl od časů před listopadem 1989. My pamětníci si dobře vzpomínáme na dobu, kdy bylo kladení věnců u válečných památníků v jihozápadních Čechách americkými velvyslanci ostře sledováno všudypřítomnou komunistickou státní bezpečností, která následně věnce odstraňovala a identifikované tváře účastníků volala k výslechu. Dobře si vzpomínám, jak jsme z Rádia Svobodná Evropa zjišťovali trasu amerických diplomatů, jinak tehdejšími režimními médii všemožně utajovanou.
Mezi zajímavé a nové formy vzpomínání na válečná utrpení patří i projekt instalace pamětních kamenů holocaustu v chodnících řady evropských měst. Tyto kameny mají rozměry 10x10x10 centimetrů a jsou osazeny malou mosaznou leštěnou destičkou, na které je vyryto jméno oběti, rok narození, datum transportu i datum a místo smrti, pokud je samozřejmě známo. Kostky jsou položeny do chodníku, nejčastěji před dům, kde vzpomínaný člověk žil, než byl transportován. Projekt Kameny zmizelých nepřipomíná oběti jako čísla v dávné minulosti, ale jako konkrétní lidi, kteří mezi námi žili.
Autorem celé myšlenky je německý umělec Günter Demnig, který tento projekt nazval Stolpersteine, tedy kameny, o které se zakopává. To je myšleno pochopitelně obrazně, ve smyslu upozornění na události, na které bychom nikdy neměli zapomínat. Kameny v zemi jsou vždy zapuštěné do chodníku, písmena jsou poměrně malá, aby se člověk musel sklonit a přečíst si jméno, příjmení a stručný osud toho člověka a vlastně se tak pokloní jeho památce.
Po Evropě je už takových pamětních kamenů instalováno několik tisíc. Mimo jiné v Německu, v Nizozemsku, v Rakousku nebo v Itálii. Již zhruba deset let se kameny instalují i v našich městech a obcích. Ten první pražský byl symbolicky položen v předvečer jednoho z hlavních židovských svátků Dne smíření v roce 2008. Připomíná Maxe Ecksteina, který zahynul v koncentračním táboře v Lodži, do nějž ho nacisté deportovali v roce 1941.
Někteří kritici tomuto projektu vyčítají, že lidé mohou po jménech obětí holocaustu doslova šlapat nebo destičky znečišťovat. S odporem se projekt potýká například i v některých oblastech bývalé NDR, kde bylo několik desítek těchto drobných památníčků poškozeno a ve městě Halle dokonce bylo osm z nich ukradeno. Také Polsko již udělená povolení k instalaci v některých svých městech stáhlo. U nás se realizace projektu ujala Česká unie židovské mládeže. Kameny zmizelých mají být důstojnou památkou obětí holocaustu. Nejedná se pouze o Židy, ale také o Romy, tělesně postižené nebo politické odbojáře.
Jsem přesvědčený, že jde o zajímavou formu vzpomínání na naše bývalé spoluobčany, jejichž životní pouť byla drasticky přerušena lidskou nesnášenlivostí a nenávistí. Tak až někde v chodníku budeme takový Stolperstein překračovat, vzpomeňme na ně s úctou a uvědomme si, že život ve svobodě není vůbec samozřejmý. Záleží také na každém z nás, aby v budoucnu už nemusely být žádné památníky obětí válek a násilných převratů stavěny.
(zpracováno podle mého příspěvku pro ČRo 6, ze dne 6. 5. 2010)
