já jsem pozorně poslouchal dnešní obhajobu pana premiéra. A platí přece to, že způsob, jak vedeme obranu, o nás také velmi dobře vypovídá. Co jsme slyšeli v obvyklé obraně pana premiéra? Tak především relativizaci a zpochybnění toho auditu, relativizaci a zpochybnění autorů toho auditu, relativizaci a zpochybnění evropských institucí. Potom jsme také slyšeli celou řadu útoků na všechny kolem. To je obvyklý a oblíbený nástroj pana premiéra včetně toho, že s velkým gustem útočí na všechna média bez rozdílu. Pak následovalo to, co známe z jeho úst a z jeho projevů také notoricky, trochu pláč, litování sebe sama a potom také výsměch všem oponentům, výsměch všem, kteří mají jiný názor nebo se mu dovolí vzdorovat, oponovat, prostě přinášet jiný názor. Co tam samozřejmě bylo také, a je to obvyklé, schopnost se pochválit, osočit všechny ostatní tradiční a vynést sám sebe do nebe. A pak také nechyběla další obvyklá munice pana premiéra. Slyšeli jsme, že přece on je ten, kdo stojí proti imigrantům, a správně také rozezněl struny populistického nacionalismu ve vztahu k Evropské unii. To všechno pan premiér použil. Ale aby nám řekl, jak on to opravdu má se střetem zájmů, jak to opravdu je s jeho postojem vůči té zprávě, to jsme se vlastně téměř nedozvěděli. Přitom to, jak je to se střetem zájmů, zaznívá to často jako trochu floskule, už to v Poslanecké sněmovně v několika posledních letech bylo možná jedním z nejužívanějších slovních obratů, tak přece dokazuje i spor, který se odehrál v koalici o to, kdo vlastně bude odpovídat na tu zprávu auditu. Jestli to tedy mají být ti, kteří nejsou s hnutím ANO spojeni a jsou členy vlády, nebo úředníci.
To přece není normální, že se v České republice musí řešit, kdo vůbec bude na tu zprávu odpovídat. Přirozené by přece bylo, aby odpovídali ti ministři, jichž se to týká, jejichž resortů se to dotýká. Vůbec diskuse, reálná diskuse i v samotné koalici, kdo vlastně bude odpovídat, přece ilustruje velmi dobře nenormální stav, ve kterém se Česká republika ocitla.
Také zaznělo, že dotace není přece nějaký abstraktní pojem, něco, co prostě padá z nebe. To jsou přece peníze daňových poplatníků, které se pak rozdělují. Já bych chtěl odkouzlit ještě jednu silnou větu pana premiéra, který říkal, že on přece má tolik, že nepotřebuje krást, že nepotřebuje loupit, že nepotřebuje dělat zlé věci. A potom pozorujeme, že společnostem AGROFERT není zatěžko jít pro dotaci stomilionovou, padesátimilionovou, ale třeba jít i pro dotaci desetittisícovou. Jak dneska se ukázalo, objevilo v některých výstupech, využít - nebo spíš zneužít - k vlastním záměrům, k možnosti čerpat třeba jen malou dotaci, drobného zámečníka, který o tom vlastně ani neví. Tak pokud se tohle ukáže jako pravdivé, tak je to další důkaz toho, že takové nakládání s dotačními prostředky je nezdravé a máme stát proti němu a hledat způsob, jak se z toho vyvinit.
Ano, je tady další významný pojem. Opakovaně tady zaznívalo, že by nebylo problému, kdyby si přece AGROFERT pro tyto peníze daňových poplatníků nechodil. Nepochybně by se neprojevil střet zájmů, ale střet zájmů se - bohužel - v tomto případě projevuje a budeme tady o něm diskutovat stále, kdykoliv se ukáže ona rostoucí křivka čerpání dotací společností AGROFERT. Věc neoddiskutovatelná, jasná a nepochybně oprávněně předmět diskusí v Poslanecké sněmovně, ale také předmět diskusí i u veřejnosti.
Já jsem zaznamenal, že pan ministr Brabec říkal, že je naštvaný. Neberu mu nijak jeho právo cítit se naštvaný, ale zároveň řeknu, že jsem také naštvaný. Jsem naštvaný na to, jaké nástroje, jaké polopravdy, jaké manipulace používá pan premiér, když se brání, protože to deklasuje nejenom jeho, ale deklasuje to i Českou republiku. A jsem naštvaný, že se znovu Česká republika stává ostudou, ostudným státem Evropské unie, protože si prostě nejsme schopni poradit se střetem zájmů, ve kterém se ocitá premiér této země.
