O co tedy jde v tomto novém zákoně? Předmětem lobbingu je ovlivňování legislativy nebo koncepce rozvoje (schvalovaným vládou nebo ústředním správním úřadem). Lobbista se musí zapsat do registru vedeném Úřadem pro dohled nad hospodařením politických stran a než začne lobbovat, musí ohlásit, že je lobbistou. Lobbista i lobbovaný si kontakt zapíšou, aby ho pak mohli uvést ve čtvrtletní zprávě.
Zarážející je široký rozsah osob, ke kterým by mohl lobbing směřovat (tzv. lobbovaní), od ministrů, poslanců a senátorů až po poradce člena vlády. Kupodivu poradci prezidenta tam nejsou. Naopak tam jsou zařazeni členové různých rad kontrolující média, energetiku. Dokonce jsou tam vyjmenovaní i asistenti poslanců a národní drogový koordinátor (zařazení této poslední funkce je opravdu kuriozitou).
Bude z toho především další administrativa, lobbista i lobbovaný budou každé čtvrtletí vytvářet zprávu (zprávu lobbovaného, zprávu lobbisty). Tedy například v Poslanecké sněmovně někdo bude posílat každé čtvrtletí výzvu všem dotčeným, aby zprávu zapsali. Bude se určitě vkládat do systému, který musí někdo naprogramovat a udržovat (na tom Úřadě pro dohled), pak bude další nebo stejný člověk vyhodnocovat, jestli už zprávu všichni vložili. Případně je bude upomínat. Kdo nevloží, proti tomu mohou být uplatněny sankce. Takže další administrativní buzerace, další vytváření umělé zaměstnanosti. A pak že socialistický režim na to byl expert.
Při pohledu na to, kdo má takový registr spravovat, je hned jasněji. Je to Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí. Takže evidentně nemají moc co na práci, pokud nejsou volby nebo nepřišly výroční zprávy. Tak jim přidáme nějakou činnost pěkně rozprostřenou do celého roku. Tak je to myšleno? Vezměme si název toho úřadu. Byl zamýšlen pro kontrolu hospodaření. Ale tohle je přeci něco zhola jiného.
A změní se tím v praxi vůbec něco? Podívejme se na Evropskou unii, jejichž orgány mají velice podrobnou úpravu lobbingu, každý lobbista je pečlivě registrován, jistě také píše pěknou zprávu. A výsledkem je, že z legislativy EU je skoro přímo čitelné, kdo si zrovna tuhle legislativu objednal. Je to vidět hlavně na tom, jak evropské směrnice nenavazují, jsou vytvářené ad hoc, pro řešení jednotlivostí. Až následně se to pak učeše do jednotné podoby, aby to tak nebilo do očí.
A jak snaha o úpravu lobbingu probíhá v České republice? Máme tu příklad politické strany, která se o podrobné záznamy kontaktů snaží, dobrovolně. Jsou to Piráti. Dokud byli jen v regionech, ještě to vcelku šlo. Se vstupem do Poslanecké sněmovny však narazili na limity svého postupu. Jejich pečlivé zapisování kontaktů do deníčku vedlo brzy k tomu, že se s nimi nikdo scházet nechtěl. Je ale tohle smyslem politiky? Aby byla zcela odříznutá od kontaktů s občany, jejich zájmovými sdruženími, od zástupců firem? A co třeba armáda? Nechodí bývalí generálové na generální štáb anebo na ministerstvo obrany, aby se lobbovalo tu za ty správné vrtulníky, anebo tu za ta správná bojová pásová vozidla? No a výsledkem je třeba změna specifikace na uvedený projekt tak, aby lépe vyhovoval požadavku lobbisty. A jak se bude toto posuzovat, objasňovat a hlavně prokazovat? Když už je míra vhodnosti překročená ale nemůže kontrolovat nikdo zvenčí, protože nezná všechny okolnosti. Regulační mechanismus by měl mít každý poslanec, senátor, státní zaměstnanec apod. v sobě především sám. Je to takzvaná etika a správné mravní principy.
Jde tedy o to najít tu správnou míru, kdy je takový kontakt zpětnou vazbou od občanů, podnikatelů a dalších subjektů, co se týče dopadů současné, případně budoucí legislativy. A nikoliv, že se vytváří legislativa na zakázku.
Setkávání se s dalšími lidmi (i mimo politiku) je přeci běžná svoboda člověka a poslanec přeci není a nemůže být nadčlověk. Garantem demokratického politického subjektu v tomto ohledu musí být za prvé vlastní vnitrostranické mechanismy, tedy slušnost, morálka, charakterové vlastnosti členské základny. Za druhé byla k tomu účelu přeci ustavena novinářská profese (než se tedy jedna její část trochu rekvalifikovala na strážce jednoho správného názoru, ale jsou tu už určité vlaštovky, že někteří novináři stále ví, co je to novinářská etika a správné principy, a takoví novináři mohou požadovat dodržování etických principů i po ostatních, hlavně po politicích). V Poslanecké sněmovně také existuje institut, který může případné excesy poslanců řešit, je to Mandátový a imunitní výbor. Podobně v Senátu je Mandátový a imunitní výbor. Za třetí tu máme zpětnou vazbu od občanů, tedy volby. V nich občané jasně hodnotí, čí činnost v jejich prospěch se jim líbila a u koho si myslí, že příliš podlehl tlaku určitých zájmových skupin, a jde z kola ven.
Návhr zákona o lobbingu je z mého pohledu omezování svobody a snaha o zákonnou kontrolu přímo zvolených zástupců lidu, kteří se v rámci svých mandátů setkávají se svými voliči a naslouchají jim. Tímto následně získávají podněty pro svou politickou práci. A to chtějí Piráti omezovat?
Jsem hluboce přesvědčen, že zákon tohoto typu (do již tak nepřehledného právního systému umocněného směrnicemi a nařízeními EU) prostě nepotřebujeme.
Radovan Vích
poslanec
člen předsednictva SPD
