Není známkou neúspěchu takzvané sametové revoluce, že někteří komunističtí funkcionáři, ministři či "estébáci" využili svých kontaktů a stali se z nich po listopadovém převratu podnikatelé. V rozhovoru s ČTK to uvedl ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma, který se specializuje na období kolem událostí ze 17. listopadu 1989.

V roce 1989 by každý bral, kdyby komunisté odešli z politiky do ekonomiky

Kdyby někdo v roce 1989 přišel s návrhem, že všichni ti důstojníci StB, ministři a funkcionáři KSČ opustí politiku a udělají velkou kariéru v hospodářství, ale že výměnou za to tady bude demokracie a svoboda, tak to by přece tehdy každý bral, soudí Tůma.

Tito lidé měli přes podniky zahraničního obchodu kontakty se zahraničím a zahraničním investorům bylo jedno, jestli je někdo bývalý komunista nebo "estébák". "Tak to mně přijde, že to není známka neúspěchu nebo toho, že jsme se nevyrovnali s minulostí. Jestli tohle je cena za svobodu a demokracii, tak to zas tak velká cena není," uvedl. Připustil však, že by to nebylo z morálního hlediska v pořádku.

Nějaké dohody asi existovaly

Tůma ale takový komplot vylučuje, i když má za to, že nějaké dohody o dílčích otázkách kolem předávání moci nebo o zvolení Václava Havla prezidentem existovaly. Nemyslí si ani, že by existovala dohoda, že komunističtí předáci nebudou trestáni. V listopadu 1989 podle něj nikoho ani nenapadlo komunistické předáky obecně trestat, kromě těch, kteří odpovídali za zásah na Národní třídě, nebo chtít zakázat komunistickou stranu. "Tahleta myšlenka se vynořila až na jaře 1990, ale to už bylo dávno po tom politickém převratu," uvedl.

Opozice, která už 12 let fungovala, byla podle Tůmy zaskočená a překvapená rychlým vývojem událostí. Byla fascinována polským příkladem a očekávala vývoj podle polského vzoru, to znamená dialog, rozhovory u kulatého stolu a pak nějaký kompromis. Od převzetí moci v Polsku se ale změnila politická situace a Občanské fórum si zpočátku neuvědomovalo, v jakém rozkladu komunismus je. Dokázalo ale rychle reagovat a po sestavení vlády z 15 komunistů a pěti bezpartijních premiérem Ladislavem Adamcem už směřovalo vyjednávání k převzetí moci.

Velká improvizace

Všichni účastníci jednání u kulatých stolů podle Tůmy hodně improvizovali, protože byli dynamickým vývojem překvapeni. Někteří komunisté, k nimž patřil i Adamec, si uvědomili, že nebude stačit vyměnit jen několik funkcionářů, ale mysleli si, že ještě něco zachrání, třebas vlastní politickou kariéru. Adamec jednal sám bez požehnání vedení KSČ. "Tady už začal každý hrát svoji vlastní hru," soudí historik.

Gorbačov už krev nechtěl

Režim sice kontroloval represivní aparát a mohl mocensky zasáhnout. Kdyby armáda dostala rozkaz, tak by ho podle Tůmy splnila. Už pro zásah ale nebyla politická vůle, i když se o tom jednalo. Tůma připomněl, že ministr obrany Milan Václavík navrhoval, aby v pátek 24. listopadu létaly nad statisíci demonstranty na Letné stíhačky. To by mohlo vyvolat chaos a možná by se někteří účastníci ušlapali.

Nakonec se k tomu KSČ neodhodlala, protože Sovětský svaz, který byl pro své satelity posledním útočištěm, v Polsku ani jinde nezasáhl, a tak českoslovenští komunisté ztratili jistotu.

Zřejmě také podle Tůmy tušili, že krvavý způsob řešení by sovětský vůdce Michail Gorbačov neviděl rád, přestože nastolit demokracii nechtěl. Dobré vztahy s USA ale považoval za důležitější než osud jednoho komunistického režimu nebo dokonce jen jedné vládní garnitury.

Čalfa pomohl Havlovi kvůli své budoucnosti

Marián Čalfa pomohl Havlovi ve Federálním shromáždění, kde převažovali komunisté, ke zvolení prezidentem podle Tůmy proto, že mu to otevíralo cestu k politické budoucnosti. Slovák Čalfa navíc vyšachoval Alexandra Dubčeka, který byl také ve hře o prezidentské křeslo, protože oba tyto posty nemohli zastávat Slováci. "To byl vždycky argument, že i kdyby se neřekl, tak visel ve vzduchu," uvedl Tůma.

Havel hovořil o tom, že chce být "pracovním" prezidentem, který jen dovede republiku ke svobodným volbám. Příštím prezidentem měl být podle Tůmy Dubček. V létě 1990 už ale nebylo možné, aby bývalý komunista Dubček stanul na Pražském hradě, protože už nebyl přijatelný pro většinu veřejnosti.

Čalfův kabinet byl podle Tůmy vnímán jako vláda národního porozumění ve smyslu porozumění mezi opozicí a očišťující se KSČ. Podotkl, že se komunisté na předvánočním mimořádném sjezdu v roce 1989 zbavili svých špiček a omluvili se za minulost. Nějakou dobu trvala představa, že s KSČ půjde spolupracovat. V československém kontextu se to ale neuskutečnilo. Je také zřejmé, že Havel i někteří lidé z OF nepovažovali za vhodnou spolupráci s komunisty, kteří byli spojeni se zásahem proti takzvanému pražskému jaru 1968.

Foto: Flickr.com