Voda a její nedostatek jsou v období letních měsíců natolik aktuální, že se předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová vydala na obhlídku experimentálních šumavských povodí. Na monitorovacích stanicích na Lizu ji doprovázel místopředseda Jan Řídký a čtyři členové Akademické rady.

Vedoucí Oddělení vodních zdrojů Miroslav Tesař s předsedkyní AV ČR na meteostanici na Lizu

Deštníky a trychtýře

Výlet začínal idylicky, na čemž měl zásluhu především vedoucí Oddělení vodních zdrojů Miroslav Tesař. Svůj odborný výklad o historii měření vody na českém území, které sahá do druhé poloviny 19. století, kdy začala být provozována síť pozorovacích objektů, prokládal originálními metaforami: „Koruny buků jsou jako trychtýře, koruny smrků jako deštníky.“ Od dob první republiky, kdy vodohospodáři ještě nic netušili o jednotné evropské metodice měření („jiná metoda, jiné výsledky“), se toho hodně změnilo. Výška vodní hladiny se dnes měří pomocí ultrazvukových čidel (limnigrafů), množství vody v půdě a rychlost vsakování se měří tenzometry a infiltrometry. Nechybí ani výparoměry a srážkoměry, přičemž srážky se sledují nejenom na volné ploše, ale také pod korunami stromů (ty jsou zpravidla o třetinu nižší než ty na volné ploše). Pomocí hydrochemického monitoringu probíhá také separace odtoku, což je odborný název pro sledování zdroje vody ve vodním toku (srážková voda, povrchová a podzemní voda) a jejího stáří. „V určitých případech jde v podstatě o princip vodovodní hadice, kdy „nová“ srážková voda vytlačuje do toku „starou“ vodu podzemní. Dodnes však není úplně jasné, která voda v danou chvíli odtéká první: Ta, co nově naprší, nebo ta stará voda?“ říká Tesař, podle nějž se do toho promítá více okolností, včetně intenzity deště.

Výpravy se zúčastnil i místopředseda Jan Řídký a členka Akademické rady Hana Sychrová

V té době se výprava přesouvala k dalším monitorovacím stanicím ve smrkovém a bukovém lese ve výšce zhruba 800 metrů nad mořem, kde se její členové dozvěděli, že mezi sledované veličiny patří i rychlost a směr větru, délka slunečního svitu a intenzita sluneční radiace, půdní teplota či výskyt mlhy. Usazené srážky z mlhy přitom na Šumavě tvoří jen zhruba 10 procent, v Krkonoších je to kolem 60 procent, a dnes již nikoho nepřekvapí, že koncentrace škodlivin v mlze je řádově vyšší než v klasických srážkách.

Málo vody

Malé experimentální povodí na Lizu o rozloze jednoho čtverečního kilometru funguje od poloviny 70. let, přičemž místo dnešní meteostanice bylo původně v pronájmu, po roce 1989 se ho vědcům podařilo získat bezúplatným převodem od státu. Statistiky z posledních let však příliš optimisticky nevyznívají, deficit srážek zde od roku 2014 trvale narůstá: do té doby se roční úhrny pohybovaly kolem 860 mm za rok, v roce 2015 byl zaznamenán roční úhrn nižší než 500 mm. „ Žijeme na dluh, a to i na dluh našich dětí. Že je tragický nedostatek vody, je prostě fakt,“ říká Tesař, který připomněl prorocká slova Leonarda da Vinciho, že největší řeky tečou v podzemí. Hladiny podzemních vod však klesají také. „I kdyby teď začalo pršet, jako pršívávalo, tak se podzemní toky nedoplní za půl roku nebo za rok. Trvalo by to tak tři roky,“ dodává Tesař.

Geobotanička Iva Bufková (vpravo) s členy Akademické rady Antonínem Fejfarem a Taťánou Petrasovou

Podle něj nestačí do krajiny jen přidávat terénní prvky, jako jsou meze a mokřady, ale je třeba systematicky budovat vodní nádrže – potíž je, že taková nádrž vzniká zpravidla dvacet až pětadvacet let. „Máme jedinou vodu navíc, a to je ta povodňová – tak proč ji nezadržet?“ ptá se ředitel ústavu Martin Pivokonský, a Miroslav Tesař doplňuje, že za první republiky si vodní inženýři vytipovali 300 chráněných lokalit pro vodní nádrže, dnes jich je vytipováno pouze kolem 65.

„Problém není jen v tom, že voda není, ale ona se nám ještě kazí, koncentrace škodlivých  látek ve vodě roste,“ varuje Pivokonský, který kritizuje zejména současné agrotechnické postupy pěstování plodin: „Půdě chybí organická hmota, slouží v podstatě jen jako materiál, co drží rostlinu. Bohužel se také často hnojí a stříká pesticidy zároveň, takže je v půdě a potažmo ve vodě nálož dusíku, fosforu a pesticidů “ tvrdí Pivokonský, který navrhuje založení speciální komise. „Když může být Komise pro životní prostředí, proč by nemohla být Komise pro vodu?“

Tundrou a tajgou

Druhá část návštěvy pak pokračovala v samotném srdci Šumavy u monitorovacích stanic v povodí Roklan. Dříve tu stávala Roklanská hájenka, kde se za první republiky prodávaly vejce a pečení pstruzi, v 50. letech ji však nechali strhnout komunisté, aby tam postavili tzv. „finské domky“ pro důstojníky. Tamní oblast ve výšce zhruba 1200 metrů nad mořem není veřejnosti přístupná, a tak nás provázely i dvě zaměstnankyně Národního parku Šumava, geobotanička Iva Bufková a hydrobioložka Eva Zelenková. Informovaly nás o tom, že zhruba třetinu Národního parku tvoří mokřady, z čehož je desetina rašelinišť.

Ředitel Ústavu pro hydrodynamiku Martin Pivokonský s předsedkyní Evou Zažímalovou

„Velká část terénu, který budeme dnes zdolávat, bude mít charakter tundry a tajgy,“ řekla Iva Bufková, o čemž se členové výpravy měli vzápětí sami přesvědčit. Krátce po přeskoku potoka u Blatenských slatí se lehce zranil jeden z řidičů, několik účastníků si spletlo zralé borůvky s halucinogenní a projímavou vlochyní, nemluvě o vlčích stopách a čvachtajících, i když pevných botách. Ale výprava přesto nadšeně obdivovala vzácný druh suchopýru a masožravku rosnatku anglickou, s pomocí Bufkové byl identifikován bezkolenec, játrovka i andromeda, i když v biotopu kolem Luzného roste pouze 14 rostlinných druhů (kromě mechu), a všechno to jsou botaničtí „specialisté“ na extrémní podmínky.

Signálka a kůrovec

Scenérii dokreslovaly zbytky poplachové cesty, kterou tu vybudovali v minulém režimu pohraničníci, pár metrů odsud původně vedl i ostnatý drát nabitý desetitisícem voltů. Poté, co vysoký proud usmrtil zhruba stejný počet pohraničníků jako „záškodníků“, ho komunisté nechali strhnout a nahradili mírnější „signálkou“. Celkem na Šumavě při přechodu hranic zemřelo kolem dvou set lidí.

Bezzásahová zóna na Šumavě je důkazem, že si příroda dokáže pomoci sama

Území kolem této „střelnice“ dominovala rašeliniště, mechy a kleče, které postupně řídly a přecházely ve smrkové lesy, vzpamatovávající se z napadení kůrovcem. Výprava dosáhla bezzásahové zóny: kůrovec se tu před dvanácti lety převalil jak tsunami, ale příroda si dokázala pomoci sama, což bylo po dni plném pesimistických prognóz první znamení naděje. Výprava ztichla a deset minut mlčky meditovala nad bodáky mrtvých kmenů, které už jen o pár metrů převyšovaly husté moře nového jehličí.

Na konci celodenní výpravy šumavskou přírodou

Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Foto: Miroslav Tesař a Lenka Pivokonská, Ústav pro hydrodynamiku AV ČR, a Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR