Zásadním problémem změn v nastavení společného vzdělávání, které v roce 2016 prosadila přes odpor odborné veřejnosti tehdejší ministryně školství Kateřina Valachová, je přetrvávající deficit finančních i lidských zdrojů. Personální kapacita poradenských zařízení je nedostatečná a jsou přetížena administrativními úkony. Ve školách chybí speciální pedagogové, kvalifikovaní asistenti i další podpůrný personál. Významným nedostatkem je povinnost upřednostnit inkluzi dítěte v běžné třídě i proti vůli jeho rodičů, kteří by raději volili třídu speciální. A to i v situacích, kdy pro společné vzdělávání nejsou ve škole vhodné podmínky, například kvůli přeplněnosti tříd. Současné nastavení inkluze zavalilo školy obří byrokratickou zátěží. Uvedené nedostatky návrh novely vyhlášky částečně napravuje.

Výtky z ministerstva zahraničí nebo ministerstva práce a sociálních věcí i dalších organizací se nezakládají na relevantních informacích. Tato ministerstva nedisponují odborníky na vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, kteří by dokázali dopady novelizace vyhlášky posoudit. Změny ve vyhlášce připravila odborná pracovní skupina MŠMT složená ze zástupců profesních organizací a pedagogů, kteří s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami každodenně pracují.

Novelizovaná vyhláška rozhodně není v rozporu s mezinárodními úmluvami ani rozsudkem D. H. nebo se Strategií romské integrace do roku 2020 a dalšími oficiálními dokumenty. V úspěšných zahraničních systémech, jako je například finský, se žáci s lehkým mentálním postižením nevzdělávají odděleně, ale společně s žáky s jinými diagnózami nebo bez speciálních vzdělávacích potřeb. Česká republika by byla jedinou zemí, která to zakazuje a která znemožňuje, aby se ve speciální třídě učili společně žáci s různými speciálními vzdělávacími potřebami.

Speciální třída se od běžné třídy liší pouze tím, že je v ní výrazně méně dětí a že je vyučuje učitel s vysokoškolským vzděláním v oblasti speciální pedagogiky. Může se jim tudíž věnovat individuálně a má dostatek odborných kompetencí, jak každého žáka dovést k jeho osobnímu maximu. To učitel, který nemá vzdělání v oblasti speciální pedagogiky, nemůže v běžné třídě s 30 žáky zvládnout ani s pomocí asistenta. Ve Finsku fungují jak speciální třídy při běžných školách, kde žáky vzdělává speciální pedagog, tak samostatné speciální školy – stejně jako v České republice. Tamější systém je pouze propracovanější a finančně i personálně lépe zajištěný.

Jana Karvaiová, vedoucí sekce speciálních pedagogů v Pedagogické komoře, upozorňuje, že žáci s lehkým mentálním postižením jsou v České republice od roku 2016 vyučováni podle stejného rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání jako všichni ostatní žáci. Nic tudíž nebrání tomu, aby navštěvovali stejnou třídu či školu, ať už běžnou nebo speciální. Rozhodně nelze hovořit o dvojkolejnosti českého systému ve srovnání s finským.

Kampaň proti novele inkluzivní vyhlášky rozpoutali v tomto týdnu v médiích šéfové dvou neziskovek s minimem členů Klára Šimáčková Laurenčíková (ČOSIV) a její manžel Martin Šimáček (Institut pro sociální inkluzi). Ani jeden z nich děti se speciálními vzdělávacími potřebami neučí a jejich praxe s výukou v běžné třídě je nulová. „Většina pedagogů ze škol vnímá činnost těchto aktivistů negativně, v praxi totiž jejich návrhy nefungují,” říká Radek Sárközi, prezident spolku Pedagogická komora. Přístup zástupců některých neziskových organizací ke změnám ve vyhlášce kritizoval v rozhovoru pro Učitelské noviny i současný ministr školství Robert Plaga.

Pedagogická komora má přes 2 300 členů a je nejpočetnějším školským spolkem v ČR. V anketě mezi členy spolku Pedagogická komora se pouze 2 % respondentů vyjádřila kladně ohledně současného nastavení inkluze. Pedagogická komora se zapojila do pracovní skupiny MŠMT, která změny v inkluzivní vyhlášce připravila. Vedení Pedagogické komory podpořilo otevřený dopis Asociace speciálních pedagogů ČR a doprovodné návrhy změn.