Na zdejší adrese Úvoz 156/13, Hradčany, Praha bydlel student práv a přírodovědy Veleslav Wahl. V roce 1949 ho komunisté zatkli a 16. června 1950 po vykonstruovaném procesu popravili. Na stejném místě předtím shodou okolností žil také právník a diplomat Josef Růžička, který zahynul v koncentračním táboře v Mauthausenu; před dvěma lety byl do dlažby před budovou na jeho památku umístěn kámen zmizelých (Stolperstein). Nyní tu tedy bude připomínka obětí dvou totalitních režimů.

Poslední adresa je původem ruská občanská iniciativa, která připomíná statisíce obětí sovětského systému. Pamětních tabulek o velikosti dlaně jsou už v Rusku stovky a chystají se tisíce dalších. Letos se objevily i na Ukrajině a připravují je také Poláci. Česká verze Poslední adresy se soustředí spíš na jednotlivé osudy. Tabulky, které budou 27. června umístěny na našem území, připomenou vedle Veleslava Wahla ještě Karla Bacílka, Jozefa Maceje a Slavoje Šádka.

„Jako mimořádně důležitý vnímám fakt, že Poslední adresa jako připomínka obětí komunismu přichází právě z Ruska, odkud k nám přišel i samotný komunistický režim,“ říká badatel ÚSTR Štěpán Černoušek, zastupující zároveň organizaci Gulag.cz, která rozšíření projektu do České republiky iniciovala.

Motto projektu zní „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Navrhnout umístění tabulky může kdokoli – příbuzní, obyvatelé domu nebo třeba studenti, kteří se zabývají osudy perzekuovaných.

Oficiální spuštění projektu:

27. června 2017, 15.00 hodin, velvyslanectví Švédska – Úvoz 13, Praha 1 - Hradčany

Účast:

- Viktoria Li, velvyslankyně Švédska

- Sergej Parchomenko, ruský novinář, iniciátor projektu

- Boris Bělenkin, člen vedení ruského sdružení Memorial

- Zdeněk Hazdra, ředitel ÚSTR

Registrace na e-mailu: anna.macourkova@ustrcr.cz

Hosté z Ruska budou novinářům k dispozici dne 27. června podle bližší domluvy.

Umístění dalších tabulek:

- 27. června 2017, 10:30 Trojická 387/2, Praha 2 – Karlu Bacílkovi

- 27. června 2017, 12:00 Krátkého 143/1, Praha 9 – Jozefu Macejovi

- 27. června 2017, 17:00 Eliášova 331/7, Praha 6 – Slavoji Šádkovi

Veleslav Wahl (1922 – 1950)

Narodil se 15. května 1922 v Praze do dobře finančně situované rodiny známého advokáta Veleslava Wahla. Absolvoval reálné gymnázium a za války pracoval jako vědecký asistent v pražské zoologické zahradě, kde se zaměřil na ornitologický výzkum. Již tehdy napsal řadu odborných článků a roku 1944 vydal později velmi uznávanou odbornou publikaci „Pražské ptactvo“.

Jeho otec Veleslav a strýc Karel se aktivně zapojili do protinacistického odboje, za což zaplatili životem. Během heydrichiády byli oba popraveni. Veleslav Wahl také aktivně vystupoval proti německé okupaci, velel skupině „Zpravodajská brigáda“, která od léta 1944 spolupracovala se zastřešující organizací „Rada tří“.

Podílel se na přípravách Pražského povstání, přičemž aktivně spolupracoval s Českou národní radou (ČNR) a stal se také jejím nejmladším členem. Za odbojovou činnost po osvobození vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Československou medailí za zásluhy I. stupně.

Po skončení války začal studovat Právnickou a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, oženil se s Taťánou Růžičkovou (ta byla později za aktivní pomoc v činnosti svého manžela odsouzena v samostatném procesu k 11 letům odnětí svobody) a v roce 1945 vstoupil do Československé sociální demokracie.

Již v roce 1947 se seznámil s americkým diplomatem Walterem Birgem. Ten jej v březnu 1949 oslovil ke spolupráci se Spojenými státy. Veleslav Wahl jej následně propojil se svým přítelem z odboje Jaromírem Nechanským.

V roce 1948 začal společně s Jaromírem Nechanským budovat ilegální síť ve prospěch amerických zpravodajských služeb, která se během let 1948 a 1949 rozrostla do rozsáhlé organizace rozdělené do několika podřízených částí. Sekce, která přímo podléhala Wahlovi se nazývala „Jih“ a působila především na Písecku.

Veleslav Wahl byl zatčen 8. října 1949 v rámci akce Hansa. V přelíčení ve dnech 19. až 22. dubna 1950 byl Státním soudem v Praze odsouzen k trestu smrti. Trest neodvrátilo odvolání ani žádost o milost prezidentu Klementu Gottwaldovi.

Popraven byl Veleslav Wahl na pankráckém popravišti 16. června 1950.

Rehabilitován byl po roce 1989 na základě zákona č. 119/90 Sb.

Slavoj Šádek (1926–1949)

Narodil se 3. března 1926 v Brně, později se s rodiči přestěhoval do Prahy. Jeho otec byl legionářem a důstojníkem československé armády. Slavoj Šádek vychodil pět tříd obecné školy, čtyři třídy reálky a Vyšší průmyslovou školu. Poté byl zaměstnán jako technický úředník. V roce 1945 vstoupil do Československé strany národně sociální, kde působil jako funkcionář v její mládežnické sekci.

Na jaře 1948 ho jeho známí z národněsocialistické strany Josef Dvorský a Jaroslav Fiala seznámili se svými protirežimními odbojovými aktivitami a on se k nim přidal. Jeho hlavním úkolem mělo být šíření myšlenek odboje a získávání důležitých zpravodajských informací.

Jaroslav Fiala navázal v dubnu 1948 styk se svým přítelem Miloslavem Chocem, který byl ve spojení s emigrací v Řezně. Šádek jej znal jen letmo, ale na žádost Fialy mu několikrát pomohl, například tím, že mu od svých známých obeznámených s jeho protirežimními aktivitami opatřil pistole a krabici éteru.

V květnu 1948 se Choc Fialovi a Šádkovi svěřil se záměrem získat od jistého muže (jednalo se o komunistického funkcionáře majora Augustina Schramma) důležité dokumenty. Oba mu přislíbili pomoc.

27. května 1948 ráno Slavoj Šádek doprovodil Choce do blízkosti Schrammova bydliště, kde na něj čekal a později spolu odjeli. Do Schrammova bytu odešel Choc vyzbrojený dvěma Šádkovými pistolemi a éterem. O několik minut později byl pak Augustin Schramm zastřelen. Okolnosti jeho smrti jsou dodnes nejasné. Někteří historici se domnívají, že střelcem nebyl Choc, jiní naopak, že ano. Sám Miloslav Choc se k vraždě nejprve přiznal, později před soudem svou výpověď odvolal. Podle svědeckých výpovědí se na místě pohybovaly i další osoby.

Státní bezpečnost, která po vraždě rozjela rozsáhlé vyšetřování, zatkla Slavoje Šádka 2. června 1948 u něj v bytě. Ocitl se mezi desítkami zatčených, kteří se buď nějakým způsobem účastnili odboje, nebo jen přišli do styku s podezřelými.

Stejně jako ostatní byl Šádek ve vazbě podroben brutálnímu mučení. Dne 19. července 1948 podala StB trestní oznámení na celkem 132 osob. Státní prokuratura tuto skupinu rozdělila do pěti menších. Proces byl pojat jako exemplární vypořádání se s vlivem poúnorového exilu, odpovídala tomu i přísnost rozsudků.

Opravné prostředky byly neúspěšné a ani milost nebyla udělena. 19. února 1949 v ranních hodinách byl Slavoj Šádek na nádvoří pankrácké věznice popraven.

Rehabilitován byl po roce 1989 na základě zákona č. 119/90 Sb.

Jozef Macej (1905 – 1952)

Narodil se v Košické Belé jako jeden z osmi bratrů. Jeho otec pracoval ve Spojených státech jako dělník a občas se vracel domů. V roce 1915 dokončil Jozef Macej pět obecných tříd a pak až do roku 1925, kdy nastoupil vojenskou prezenční službu, pomáhal doma otci místo matky, která zemřela. V roce 1932 požádal o přeložení do Prahy. Absolvoval policejní kurs, sloužil na oddělení stráže bezpečnosti, roku 1939 byl přeložen k protektorátní policii na stanici ve Vysočanech. Po válce i nadále sloužil na Okresním velitelství Národní bezpečnosti IX. v pražských Vysočanech, kde bydlel i s rodinou. Roku 1933 se oženil s Annou Antošovou, s níž měl dvě děti. Od roku 1948 byl členem Komunistické strany Československa.

Se svými kolegy vrchními strážmistry Josefem Kmínkem, Karlem Strmiskou a dalšími vedli poměrně otevřené debaty o politice, později se začali stýkat i v soukromí, což vyústilo v rozhodnutí Jozefa Maceje zapojit se do odbojové činnosti. Ta spočívala například v šíření časopisu Hlas svobodné republiky, rovněž plánovali sbírku hotovosti a potravinových lístků pro rodiny příslušníků SNB vězněných z politických důvodů, dále pak shromažďovali informace, které přes spojky předávali na zastupitelské úřady západních států. Odtud získávali exilové tiskoviny a korespondenci.

Jozef Macej opsal ze tří tajných protokolů vstupní a krycí hesla SNB do referátů KNV, státních budov a na letiště. Protože Macej byl na OV NB IX. ve Vysočanech také zbrojním referentem, údajně hodlal podle obžaloby v případě invaze ze Západu odejmout pod záminkou čištění příslušníkům služební samopaly a vydat je pouze prověřeným lidem v řadách SNB. Jednou z priorit odbojové skupiny bylo rovněž zprovoznění vysílací stanice. Odbornou obsluhu, která by ji dokázala udržovat ve funkčním stavu, se však nepodařilo najít.

Jozef Macej byl zatčen dne 29. září 1951. V obžalobě mu nejvíce přitížila obzvlášť závažná skutečnost, že by se v případě příchodu cizích vojsk stal údajným zbrojmistrem skupiny.

Státní soud v Praze odsoudil dne 22. prosince 1951 Jozefa Maceje za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti. Macej se odvolal. Rozsudek trestu smrti potvrdil Nejvyšší soud. Vykonán byl 8. srpna 1952. Spolu s Jozefem Macejem byli k trestu smrti odsouzeni a popraveni rovněž Karel Strmiska a Josef Kmínek.

Vyšší vojenský soud v Příbrami rozhodl 31. října 1990 o zrušení původního rozsudku, zastavil trestní stíhání Jozefa Maceje a ostatních odsouzených a plně je rehabilitoval.

Karel Bacílek (1920 – 1949)

Narodil se 25. března 1920 ve Zdicích u Prahy. V roce 1936 se jeho rodina přestěhovala do Prahy. Rodiče se politicky nijak zvlášť neangažovali, matka pečovala o domácnost, otec byl řadovým členem sociální demokracie a nezastával žádné významnější funkce.

Karel Bacílek vychodil obecnou školu, pak pokračoval ve studiích na reálném gymnáziu v Berouně, maturitu složil v Praze. Poté se vyučil číšníkem a až do roku 1945 pracoval v restauraci svého otce jako číšník. V červnu 1942 po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha byl spolu se svou sestrou zatčen a odvezen do Petschkova paláce (řídící úřadovna gestapa, bylo zde vyslýcháno a mučeno tisíce lidí) a později na Pankrác. Odtud byl po několika dnech propuštěn.

Po osvobození se na podzim roku 1945 zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V té době také vstoupil do Československé strany národně socialistické, v její následovnici Československé straně socialistické setrval i po únoru 1948.

Spolu se svým otcem se stal aktivním členem rozvětvené odbojové organizace Pravda zvítězí řízené pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou, který byl agentem Vojenského obranného zpravodajství. Cílem této organizace se stal ozbrojený puč plánovaný na únor 1949. Šlo však o řízenou provokaci, která trvala několik měsíců a postupně do ní bylo zapojováno stále větší množství osob a již existujících skupin. Akce byla završena masivním zatýkáním, kterému padlo za oběť téměř 200 lidí.

Karla Bacílek mladší byl zadržen orgány StB 17. prosince 1948. Po bití a mučení se přiznal k protistátní činnosti. Souzen byl v rámci třináctičlenné skupiny před senátem Státního soudu v Praze na Pankráci v procesu probíhajícím ve dnech 12. až 16. května 1949, na jehož konci byl odsouzen za zločin velezrady a vyzvědačství k trestu smrti, dále ke ztrátě čestných práv občanských a ke konfiskaci celého jmění.

Odvolání odsouzených Nejvyšší soud v Brně zamítl. Ani žádostem o milost nebylo vyhověno.

Popraven byl Karel Bacílek na dvoře pankrácké věznice 24. května 1949 v pět hodin ráno.

V rámci jeho skupiny byl k trestu smrti odsouzen i jeho kolega z právnické fakulty Boris Kovaříček a pplk. Josef Hruška, kterého se řídící orgány rozhodly zbavit.