Beroun je výstavní okresní město, nikoliv „noclehárna Prahy“, jako je tomu v Kladně. Naopak, z hlavního města utíkají takzvaně na venkov mladí lidé. Pěkný historický vzhled centra, blízkost světoznámých nálezů Joachima Barranda, velmi dobrá privátní nemocnice. „Žije se nám tu dobře,“ říká přes roušku starší pán o francouzské holi.

Protiklady

„Je to na p.ču,“ konstatuje diametrálně odlišně o hodně mladší, snědší týpek, opírající se o zábradlí mostu. Proč by bylo, říkám si. „V Králově Dvoře opravili při cestě baráky, ale pro normální smrtelníky to není,“ říká Štefan a vzpomíná na dobu, kdy se na hlavy kolemjdoucích sypala omítka – a nejen ona. Vyhazovaly se také odpady a dělala se ještě další „zvěrstva“. Také to zde vypadalo diametrálně rozdílně, šedé, unylé. Kdysi zajímavá architektura, ubytování pro lidi z nedaleké vápenky či železáren, bylo dávno pryč. „Museli jsme táhnout ven, do vesnic a samot, kde se dá ještě trochu žít. Ale musíte mít auto nebo alespoň kolo, protože si tam už jen těžko nakoupíte, o hospodě ani nemluvě.“ Chvála Vietnamcům, kteří v malých vesnicích zajišťují možnost, aby si hlavně starší lidé mohli v klidu nakoupit třeba i přes víkend. Jednota už neslouží venkovu…

…když odešli vojáci

Také pomezí Rokycanska a Berounska je poměrně drsné. Kdo ví o takových obcích v podhůří Brd jako je Těně – Smolárna? Už název napovídá, co se tu historicky dělalo. A pak zde byla armáda, pořádný kus vojenského prostoru. Strašice, to byly opravny vojenské techniky, tankodrom… Všechno už je nějaké to desetiletí pryč. Město s velikou školou, kulturákem, obchody, to vše bylo dimenzováno na větší počet důstojníků. To už je passé.

Před Komárovem, což bylo vždy velmi průmyslové městečko, je kraj jak z jiného světa nebo Ladových obrázků. Staré mlýny a usedlosti, kde ještě vidíte fukar na slámu, ústící na půdu bývalé malé stáje, který asi někdo pozapomněl uklidit a do dnešního dne jej nikdo neukradl.

Polozapomenutá zemědělská usedlost.

Hezky je tu. Hlavně pro „lufťáky“

Stará paní tlačí vozíček se suchými větvemi. Jak z pohádky. „Panáčku, teď je tu v předjaří hezky, že,“ mluví na mne pohádkovsky vypravěčským hlasem. „Léto je tu příjemné, podzim působivý, ale zima k nevydržení. Co vy, mladí, odchovaní ústředním topením, víte!“ Bývalo někdy dobře? „Divíte se, když řeknu za komunistů? To po vesnici jezdívala pojízdná prodejna, měli jsme v družstvu naturálie. A dnes tady profrčí velký autobus, na který když nemáváte jako o život, můžete zapomenout.“

Autobusová zastávka pod Brdy na Rokycansku.

To v Plzeňském kraji, jen o kousek dále, před zmiňovanými Strašicemi, na Mirošovsku, je strašákem projekt: autobusy na zavolání. Kdo by prý čekal u těch opuštěných zastávek, že. A autobusy stejně jako vlaky nemohou „vozit vzduch,“ jak prohlásil jeden z bývalých plzeňských hejtmanů.

Strašák tubera je zpět

Jakoby pozapomenutá je zde léčebna TBC Janov, která pomohla stovkám a stovkám lidí. Založil ji škodovácký spolek, a místní mimořádně zdravý vzduch z Brd doslova pomáhal uzdravovat obávanou nemoc, projevující se úporným kašlem a v konečném stadiu také chrlením krve.

Léčebna TBC Janov.

Je to zvláštní. Železárny v Hrádku nejsou vzdušnou čarou tak daleko, a za průmyslové revoluce, první republiky i ČSSR dýmaly opravdu vydatně. Ale popílek a smog jde prostě od nepaměti na jinou světovou stranu.

Zásobník kyslíku v léčebně.

I dnes se tady léčí lidé s TBC včetně těch ze zahraničí, u kterých se v době pobytu u nás diagnostikovala tuberkulóza a dokonce tzv. otevřená, tedy nejvíce infekční TBC. „Tu jsme tady vymýtili, bylo skvělé očkování a dobrý systém záchytu nemoci,“ vzpomíná na pro mnohé nepřijatelná poválečná léta paní Anežka. „Dnes se bojíte, že to tady roznáší nějaký Ukrajinec nebo Moldavan, co dělají v okolních fabrikách a co je sem vozí plná agenturní auta. Ještě jsem snad neviděla, že by někdo z nich nosil respirátor,“ povzdechla si tato dobrá, stará žena. „Mohli jsme mít na covid vlastní vakcínu, kdybychom všechno neprodali na Západ,“ konstatuje dále. „A teď jsme rádi za každé jejich hnusy. Přitom vlastní vakcínu dělají i Kubánci, a ti se tady u nás, v bývalém Československu, naučili pořádné lékařství. Ať se jim někdo směje nebo ne, pořád patří ke špičce v Latinské Americe. Zato my jsme se propadli až někam do pekla…“