I druhý týden tohoto roku jsme byli zaplaveni neustálou vlajkoslávou kolem čtyřicátého výročí Charty 77. „Za sebe bych chtěl říct, že považuji tento dokument a tuto aktivitu za ve své době významnou, protože se ukázalo, že lze s tím tehdejším režimem nějak projevit nesouhlas, i když to neslo svá rizika. Ale psychologicky důležité bylo, že se vědělo, že to jde. To, že jsme většinou nevěděli, kdo všechno za čím stojí a jaké tam jsou zájmy, nepovažuji v tuto chvíli principiálně za podstatné. Kdo tehdy znal Václava Havla? Václav Havel byla jen taková tvář z inzertní rubriky v novinách, kdy mu přáli k narozeninám jako Ferdinandu Vaňkovi, ale málokdo si toho všiml. A málokdo tu tvář znal už od šedesátých let, takže to skutečně bylo čistě symbolické vyjádření. Potud si myslím, že to je v pořádku, že výročí připomínáme,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Něco jiného však je, že se ta údajně občanská aktivita, údajně neambiciózní vyjádření svobodného názoru intelektuálů přetavilo po roce 1989 ve velmi formální a velmi ambiciózní politické struktury. „Z mnoha chartistů se stali významní političtí exponenti. Je to celkem logické, protože mnoho chartistů se stalo chartisty právě poté, co přišli o své předchozí pašalíky z padesátých a šedesátých let. Prohráli svůj boj o opanování KSČ z let 68-69 a byli z té strany a od moci vystrčeni, takže se celkem pochopitelně sdružovali v neformálních aktivitách. Teď ta politická charakteristika té skupiny vyšla najevo, jsme už sedmadvacet let svědky toho, jak se ti lidé na scéně pohybují, jaké drží a hlavně nedrží názory, jak mění svá stranická trička. Petr Pithart je už asi ve čtvrté straně, jeho kolegové stále proměňují své afinity a chovají se velmi účelově, aby se udrželi co nejblíže k rozhodovacímu procesu a k moci,“ tvrdí mediální analytik.

Oslava výročí Charty je nuda a připomíná chování komunistů

I když dá se to pochopit, také chartisté jsou jen lidé. „Kdo chce, ten ví, o co šlo v roce 68-69, kdo chce, tak ví, o co šlo v roce 1977. Stačilo by uvést katalog té aktivity. Ale za to, že se z toho dělají celostátní mediální tanečky, může Česká televize. Na téma Charty vychrlila několik desítek pořadů, neustále nás jimi zahrnuje, počínaje debatami s rockovými hudebníky a konče vzpomínkami pamětníků. Musím říct, že je to trošku nuda a že mi to připomíná chování komunistů, když byl Vítězný únor nebo jiné výročí, tak se také slavilo masívně a tak mohutně, až to otrávilo veškerou veřejnost, a ta si začala při slovech Vítězný únor ťukat na čelo. Myslím, že přesně tenhle efekt nastane s pojmem Charta 77, že si většina lidí přesycená touhle masáží řekne, že už toho má dost, dejte nám pokoj, vzpomínejte si na své hrdinství sami a nás u toho nepotřebujete. To je dojem, který si z toho může občan odnést,“ míní Petr Žantovský.

Koneckonců to tak bývá vždy, a proto je otázkou, proč tak Česká televize navzdory tomu činí. „Asi proto, že je to jednodušší než pracovat. Vychrlit vzpomínkový diskusní pořad nebo interview s Ivanem Klímou nedá mnoho práce. Ostatně při tom vzpomínání protočili spoustu repríz, které se válely v archívu České televize a prášilo se na ně. To byl třeba i ten rozhovor s Ivanem Klímou, ten byl, tuším, archívní a stejně tak řada dalších věcí. Prostě to takové výroční slavoslavení tady v Česku umíme odjakživa a k ničemu to nevede. Proč se ale k té Chartě vůbec vracím? Protože, i když máme ani ne půlku ledna, tak se už objevil aspirant na nejstrašidelnější mediální výkon roku. Je to úterní článek Martina Putny v Lidových novinách, který se jmenuje Chvála Charty dětí,“ upozorňuje mediální odborník.

Putna a jeho živočišný druh myšlenkově parazitují na hrdinech

Autor se rozepisuje na téma Charty a článkem vypovídá o dvou věcech. „Tou první je to, že říká něco o sobě. Mluví o tom, jak se někde zúčastnil nějakého tajného semináře, kde vystoupil Daniel Kroupa a řekl: „Dobrý den, já jsem Kroupa, podepsal jsem Chartu 77.‘ Putna líčí, jak ho to naplnilo obdivem, jak mu srdce bušilo radostí, tak to přímo píše. To je opravdu velmi rozkošné, protože to jako by popisoval svou první lásku. To nechávám bez komentáře, to mi přijde opravdu jenom směšné. Ale on tím zároveň říká, jak strašlivě odvozena je tato živočišná odrůda, ke které patří, od přejatých pravd. Jeden americký básník kdysi napsal tuto větu: ‚Poněvadž jsem ve svých názorech a ctěních závislý na hrdinech, žiju podle pravých pravd a bludů.‘ To je věta, která se mi vždy vybaví, když vidím tyhle Putny, jak zavěšeni na pravé pravdy svých hrdinů, ať už z mládí nebo od jindy, drží vlajky těch svých hrdinů,“ přiznává Petr Žantovský.

Sami však k tomu neumí nic přidat, sami nic nevymyslí, žádnou objevnou nebo zajímavou myšlenku nepřinesou, natož aby přišli s nějakým činem. „Pokud za ten čin nepovažujeme provokaci na téma ‚katolické buzny zdraví Bátoru‘, za což pak dostal pan Putna od Univerzity Karlovy profesuru, což mi přišlo také zvláštní. Zvláštní to zřejmě přišlo i panu prezidentovi, ale to je jiná historie, kterou už známe. Tak zaprvé pan Putna docela pěkně demonstroval jednání tohoto živočišného druhu, který bych nazval myšlenkový parazitismus na hrdinech. A druhá věc je, že nám předvedl, jak si tihle lidé představují demokracii. On tam sice ne jmenovitě, avšak velice jednoznačně a čitelně nadává na Jana Schneidera a Lenku Procházkovou, kteří také kdysi podepsali Chartu, ale dnes jsou názorově jinde než pan Putna a jeho hrdinové,“ připomíná mediální analytik.

Nehorázná kádrovácká ubohost, které se dostalo patřičné odpovědi

Autor přichází v článku s myšlenkou, která není příliš nová, spíše je stará jako sama cenzura. „On říká, když si nemyslíte to, co my, tak se laskavě přestaňte označovat za chartisty, protože jste svůj podpis svými novými myšlenkami odvolali, znehodnotili, zneuctili, ble, ble, ble. To je velmi nehorázná kádrovácká ubohost, které se tady tenhle pán pyšnící se profesorským titulem dopustil. Byl jsem překvapen a musím říct potěšen, že na to stejné noviny, tedy Lidové, ve středu, tedy hned o den později, reagovaly tím, že otiskly polemiku Pavla Matochy, který se podobně jako já teď rozčiluje nad tou kádrováckou ubohostí pana Putny. Je to totiž přesně o tom, o čem jsem začal v úvodu s tou Chartou,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.