Profesor Knížák už nedávno v reakci na vystoupení zakladatele Holešovské výzvy Slávka Popelky v Hyde Parku na ČT prohlásil, že mu Popelkovo vystoupení připomínalo Felixe Holzmana. Ovšem s rozdílem, že Holzman si dělal legraci, ale Popelka to bohužel myslí vážně.

Kdo se za komunismu odvážil křičet „Husák do kriminálu“?

Srovnávat dnešek s dobou komunistického režimu a tvrdit, že tehdy se v mnoha ohledech žilo lépe, je podle Knížáka ubohé. „Já bych těm, kdo tohle tvrdí, přál alespoň na týden zpátky totalitu. Jsem si jistý, že by po pár dnech vystřízlivěli a už by podobné hlouposti netvrdili. Vše se odvíjí od toho, že se mají všichni až příliš dobře. Holešovská výzva je ubohost,“ soudí v rozhovoru pro Eportál.cz bývalý šéf Národní galerie.

Lidé jsou podle jeho slov schopni jít demonstrovat v podstatě za cokoliv. To jsou prý připraveni okamžitě, a to i proto, že za to nenesou žádné riziko. Pokud ale mají převzít za svůj život odpovědnost, to už tak připraveni nejsou.

Mnozí demonstraci vykřikují třeba hesla „Klaus do kriminálu“ a myslí si, jaké že tím prokazují hrdinství. Před listopadem 1989 se však ničeho podobného neodvážili. „Škoda, že si ti lidé nezařvali před lety „Husák do kriminálu“. To byli všichni hrozně hodní. Dneska jsou zběsilí,“ hodnotí Knížák.

Ten se také vrátil ke kauze umělce Romana Týce, který byl za poškození semaforů, kdy prý v rámci umělecké činnosti zaměnil původní kryty semaforů za figurky v různých pozicích, odsouzen k měsíčnímu odnětí svobody. Na jeho podporu se organizovaly protestní akce i petice. To však Knížák odmítá, neboť umělec musí být připraven za svoji činnost nést odpovědnost a přijmout případný trest.

„Když vás zavřeli za totality, tak jste nevěděl, jestli tam budete den, 14 dní nebo 14 let. To bylo úplně o ničem jiném. Týc byl ve vězení vlastně jako na rekreaci. Mohl i psát. Prý dokonce říkal, že tam na něj byli hodní. Pořádně se vyspal. Měl čas na psaní. Báječné,“ srovnává profesor Knížák.

Knížák: Vyslýchala mě policie. Za to, že jsem novináře skřípl ve dveřích…

V rozhovoru, který poskytl serveru Eportál.cz, také vzpomíná na své zkušenosti s novináři. Média totiž podle něho často záměrně ovlivňují veřejnost a manipulují s ní, čímž mají nad lidmi velkou moc, avšak bez jakéhokoli mandátu. Nikdo je nikam za své zástupce nezvolil.

Jeden z rozhovorů, který ještě coby ředitel Národní galerie v Praze poskytl novináři z Práva, měl dokonce poněkud nevšední dohru. „Přijela tenkrát pro mě i policie. Dokonce mě vyslýchali. Vše jenom kvůli tomu, že se pan novinář Kramer rozhodl neposkytnout mi rozhovor k autorizaci s tím, že on žádnou nikdy nedělá. Tak jsem z jeho diktafonu vyndal nahranou kazetu a odvětil mu, že v tom případě může na jeho publikování zapomenout. On začal křičet a utíkat ke dveřím. Já jsem je nohou přivřel. Vystrčil skrze škvíru ruku. Za dveřmi stál jeho kolega fotograf. Vznikl obrázek, na kterém byla vidět skřípnutá ruka čouhající ze dveří. Připadal jsem si jako blázen…“ vzpomíná profesor Knížák.

Nevyhnul se ani srovnání současného prezidenta Václava Klause s jeho předchůdcem Václavem Havlem. „Václava Klause znám docela dobře, což není tajemstvím. Na některé věci máme odlišný názor, ale je to člověk poctivý, pracovitý a chytrý a je nehorázné ho obviňovat ze spolčení s Mrázkem a podobných nesmyslů. Jestli někdo spekuloval s majetkem, tak to byl jeho předchůdce,“ naráží na Havlovy sporné restituce.

Prezidenta Klause oceňuje hlavně za to, že když je o něčem přesvědčen, neváhá takový postoj obhajovat a neuhýbá. „Navíc je to vlastenec, a to právě teď potřebujeme,“ doplňuje Milan Knížák. Ten také odmítá, že by prezident byl arogantní. „Samozřejmě je rád, když má pravdu a ta se časem potvrdí. Kdo z nás je rád, když se ukáže, že se mýlil? Arogantní ale není v žádném případě. Nemůžete přece posuzovat lidi jen podle toho, jak je popisují média,“ míní.

U Havla na Hradě jsem si připadal jako u StB

„Před lety jsem s ním polemizoval v médiích ohledně jeho zahájení výstavy malíře Komárka. Za pár dní jsme se potkali a hned jsme se z očí do očí „pohádali“. Když jsem měl konflikt s Václavem Havlem, tak dělal, jako by se nic nestalo. Potkali jsme se a on se na mě usmíval. Jenže mi poté škodil nepřímo. Pomlouval mě a nutil jiné, aby mě perzekuovali. Václav Havel byl plný zášti,“ je přesvědčen exředitel Národní galerie.

Názor na Václava Havla pak dokresluje jednou konkrétní vzpomínkou. „Na Národní galerii chtěli (Hrad – pozn.red.), abychom půjčili Kramářovu sbírku do Francie. My to odmítli, protože tady si na ni dělala nároky rodina. Sice soud prohrála, ale mohla ještě požádat o jiná soudní líčení v cizině. Mohlo se tedy stát, že by sbírku zadrželi někde v cizině a my jsme se k ní nemuseli dostat několik let. Začal za mnou ob den chodit francouzský velvyslanec. Pak se do toho vložil Havel, který říkal, že to domluví přímo se Chiracem. Politická moc ale nemůže ovlivnit soud. Inicioval jsem schůzku na Hradě. Čekali tam na mě s Václavem Havlem dva podivní pohůnci. Křičeli na mě. A já se musel ptát, jestli jsem na Hradě nebo na StB? Bylo to docela hnusné, opět jsem si připadal jako blázen,“ doplňuje pro Eportál.cz profesor Knížák.