„Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov připustil, že Moskva začala Asadovu režimu poskytovat vojenskou podporu. Nejedná se jenom o nějaké náhradní díly, ale o poradce, armádu a vše potřebné pro infrastrukturu,“ píše v úvodu Carafano, pro něhož je tento krok důkazem, že Moskva a Teherán začaly úzce spolupracovat. „Západ nebyl schopen toto nebezpečné přátelství nijak narušit. Jakmile členské státy NATO odsoudily snahu Ruska dodávat Sýrii tzv. humanitární pomoc, Írán ihned přispěchal s nabídkou poskytnout svůj vzdušný prostor. Zdá se, že pan Putin má přátele na všech špatných místech,“ glosuje viceprezident think tanku The Heritage Foundation

Aktuální podpora Asadova režimu činí podle Carafana válku v Sýrii ještě méně uchopitelnou. Carafano tvrdí, že Rusko a Írán mají velmi dobré důvody, proč „chemického bombardéra“ Asada tímto způsobem podporovat. „Získají následně přístup na strategicky důležitá území a zároveň získají kontrolu nad nárazníkovým územím mezi nimi, kde operuje Islámský stát a další sunnitské a islamistické bojůvky. Byť je podpora Moskvy alávitů z jejího pohledu opodstatněná, Putin nemá žádný zájem vstoupit hlouběji do syrské bažiny,“ míní expert na zahraniční a bezpečnostní politiku Carafano.

• Celý text v angličtině máte k dispozici ZDE

„Zatímco Kreml chce kontroloval nárazníkové pásmo mezi Ruskem a Islámským státem, nemusí to nutně znamenat, že si přeje konec sunnitského terorismu. Kremlu to vyhovuje, protože konflikt s Islámským státem oslabuje Spojené státy a jejich pomoc našim spojencům v regionu. Nevyhovuje to samozřejmě jenom Moskvě, ale samozřejmě i Teheránu. To s sebou přináší i další aspekty. Berme v potaz, že Asad se nad propastí pohybuje již delší dobu. Tak proč vstupovat do ringu právě teď? Moskva přikročila k akci ve chvíli, kdy Obama získal podporu pro svoji jadernou dohodu s Íránem. Načasování vstupu Íránu a Ruska do konfliktu v Sýrii prostě není náhodné,“ míní Carafano.

Podle Carafana je to další políček Obamovi, který se prý mylně domnívá, že s tyrany lze jednat vlídně a přátelsky. Upozorňuje přitom na Obamovu doktrínu z roku 2012, v rámci níž Spojené státy souhlasily s omezením svých jaderných sil v Evropě. Moskva na oplátku přislíbila, že rovněž nebude zvyšovat počet svých jaderných zbraní. Jenže stačily tři roky a Moskva se ukázala jako největší bezpečnostní hrozba pro západní Evropu od konce studené války. Obamova jaderná dohoda s Íránem se jeví jako velké vítězství. Jeho administrativa se chlubí tím, že dohoda zabrání válkám na Středním východě. Přitom Rusko a Teherán mezitím začínají dělat svými zásahy v regionu problémy,“ konstatuje Carafano.

„Rusko posílá své vojáky a íránský ajatolláh opět otevřeně hovoří o tom, že Izrael do pětadvaceti lety zanikne. Navíc dodává, že Írán se Spojenými státy dále spolupracovat nebude. Vzhledem k tomu, že Írán nehodlá své jaderné ambice nijak omezovat, nezískal Obama svým hraním si na hodného při jednání s Moskvou a Teheránem vůbec nic. V Obamově oválné pracovně po souhlasu Teheránu s dohodou omezující jeho jaderný program začaly bouchat špunty od šampaňského, ale ve skutečnosti mohli začít oslavovat v Moskvě, Teheránu a Damašku, kde všichni ví, že získali mnohé a nemuseli obětovat nic.