Řidič náklaďáku Jevgenij si německému reportérovi stěžuje na praktiky, které panují u hranic s Doněckou lidovou republikou. „Čekání na hranicích je nepříjemné všude v Evropě, ale aspoň tam víte, co můžete čekat. Tady jsem zatím při sebelepší vůli nepřišel na to, jak to funguje,“ cituje Neef řidiče malého zelenobílého náklaďáku ruské výroby Gazelle, který pracuje pro doněckého obchodníka zásobujícího obchody v hlavním městě separatistické republiky. Oba se nacházejí pár set metrů od hranic v menším městě Kurachové, jež protíná silnice spojující Záporoží a Doněck. Malý Jevgenijův náklaďák veze ze 120 km vzdáleného přístavního města Mariupolu konzervy, mléko a koření. Nyní se však ocitl uprostřed nekončící kolony vozidel asi 40 km od svého cíle.

Podle Neefa je možné se dohadovat o tom, která ze stran konfliktu za současnou situaci nese větší zodpovědnost, ale faktem zůstává, že současný Doněck je izolovaný jako kdysi Západní Berlín. „Zboží a lidé se sem však nedostávají ani z východu, kde leží Rusko. Rebelové kontrolují přístupové cesty a dál pouštějí jen oficiální zásilky z Moskvy. Kdokoli chce překročit hranice, musí předložit bílý průkaz s velkým písmenem B. Ukrajinci mají rozdělenou demarkační čáru mezi svými silami a separatisty do jednotlivých sekcí. V současné době se na propustku čeká dva až čtyři týdny. Vydává ji úřad ve městečku Velyka Novosilka, které leží asi 90 km západně od Doněcku. Aby se tam ovšem obyvatelé z Doněcku mohli dostat, potřebují propustku pro sektor B. Celá situace připomíná Hlavu 22,“ konstatuje Neef.

Jak však Neef připomíná, tak i ve studenou válkou rozděleném Berlíně se tyto záležitosti řešily mnohem efektivněji. Obyvatelé Západního Berlína mohli získat propustku pro návštěvu východní části města na svých úřadech. „Je to absurdní divadlo. Podívejte se na ty lidi, co přišli z Doněcku. Dávají své dokumenty ukrajinským vojákům a doufají, že ti je doručí na úřad ve Velyke Novosilce. Za dva týdny se jim snad vrátí nazpět a pak tu budou kdovíjak dlouho stát v zimě, aby mohli přejít na druhou stranu,“ rozčiluje se řidič Jevgenij. Ukrajinské úřady navíc přišly s dalším požadavkem, podle kterého musí mít každé zboží směřující do separatistických republik doklad od daňových orgánů. „Samozřejmě, že ho moje firma nemá. Jel jsem k hranicím ale i tak. Minulý týden jsem tu čekal 6 dní, pak jsme dali policistovi 35 eur a bylo to vyřízené,“ říká Jevgenij.

celou reportáž v angličtině najdete ZDE

Samotné město Doněck vypadá dle svědectví německého reportéra poměrně klidně. Poškozené budovy jsou postupně opravovány, a dokonce zde již normálně funguje univerzita. Pod povrchem to však vře. Noviny informují o tom, že jenom za poslední tři dny bylo ve městě zavražděno 18 lidí. Na náměstí se právě shromáždili příznivci nových pořádků. Nesou vlajky a obrazy bývalého sovětského diktátora Josefa Stalina a transparenty s nápisem „Vítězství bude naše. Obama je bestie“. V ulicích města visí plakáty vyzývající obyvatele, aby se připojili k armádě Doněcké lidové republiky. Separatistické noviny Nové Rusko v jednom ze článků konstatují, že v Minsku bylo dosaženo diplomatického vítězství a země se stala fakticky nezávislou. „Muž, jakým je Vladimir Putin, se narodí jednou za tisíc let. Přijde den, kdy bude i naším prezidentem,“ píše se dále v textu.

„Střelba se ve městě ani v jeho blízkosti téměř neozývá. Přesto téměř nikdo nevychází a nedostatkem hostů trpí všechny restaurace a další podniky. Na jednom z nich visí upoutávka na 40% slevu vodky, vína a šampaňského po šesté hodině odpoledne. Přesto ani tato lákavá nabídka na nikoho příliš nepůsobí,“ uvádí Neef a dodává, že ostatní obchody mají prázdné výkladní skříně a zoufalý nedostatek zboží. „K dostání není ani obyčejný Aspirin, natož léky na bolesti pro pacienty s rakovinou nebo metadon pro drogově závislé. Jeden muž na metadonové léčbě mi říká, že se buď může oběsit, nebo se přidat do armády. Potom by prý alespoň nebyl pohřben jako narkoman, ale jako vlastenec,“ píše Neef.

Sympatie zdejších obyvatel jsou dle Neefova zjištění otázkou peněz. Na autobusovém nádraží, odkud směřují autobusy ven z města, se setkává s téměř osmdesátiletým bývalým generálem sovětského letectva na Dálném východu Fjodorem Iljišenkem. Ten v ruce drží obálku se stížností na premiéra Ukrajiny Arsenije Jaceňuka, kterou hodlá odeslat ke kyjevskému soudu. „Jeho rozhodnutí uvalit ekonomickou blokádu na povstalecké republiky je hlavním důvodem, proč nyní všichni tak strádáme,“ říká Iljišenko a rozzlobeně spílá premiérovi do hlupáků a kriminálníků. Iljišenko vypadá na svůj věk velmi dobře. V 60. letech se účastnil bojů proti Číně a bojoval také na straně Egypta v šestidenní válce s Izraelem. Nyní vykonává funkci vojenského poradce na straně separatistů. Jelikož Kyjev zastavil vyplácení sociálních dávek, nedostává svůj důchod.

„Na svém účtě u státem vlastněné banky Ošchadbank mám 70 000 hřiven, ale nemohu se k nim dostat, protože v Doněcku nefungují žádné banky. Slíbili mi, že mi ty peníze předají. To bych ale musel mít možnost dostat se na území Ukrajiny. To je teď bohužel téměř nemožné,“ vysvětluje Iljišenko svoji bezvýchodnou situace. Vláda v Doněcku mu nedávno přispěla v rámci pomoci pro mimořádné události 1000 hřivnami. Polovinu z této sumy utratil za potraviny. Nyní stojí na autobusovém terminálu a v ruce drží sáček s léky. Pošta ve městě nefunguje, proto Iljišenko hledá někoho, kdo jede do Mariupolu a odeslal by za něho dopis do Kyjeva se stížností. Nakonec si od něj bere dopis jedna žena, které k obálce přidává 25 hřiven. „Těžko to něco změní, ale bojovat se musí,“ říká generál ve výslužbě na vysvětlenou.