Švédsko je již mnoho měsíců středem zájmu zahraničních médií, politiků i veřejnosti stran svého potýkání se s kriminalitou páchanou uprchlíky. Ačkoli švédská vláda problémy s integrací zejména muslimských migrantů popírá, zprávy objevující se čas od času v médiích hovoří poměrně jasnou řečí. Nedávno na situaci ve Švédsku upozornil i Donald Trump. Ačkoli byl obviňován ze lží, tak jen pár dní po jeho slovech došlo právě v Rinkeby k násilnostem.

Jak Hopkins zdůrazňuje v úvodu své reportáže z Rinkeby, nepřijela sem sledovat nepokoje či snad kvůli slovům Trumpa, ale na žádost samotných obyvatel Švédska. „Dostávala jsem pravidelně e-maily od švédských žen, které se mě v zoufalství dotazovaly, co se stalo s jejich zemí. Otcové mi zase psali o obavách o své dcery. Psali mi, že Švédsko není tou zemí, jak si lidé představují, a mladé ženy se na mnoha místech země bojí vycházet v noci ven.“

„Před několika dny Rinkeby, přezdívané Malé Mogadišo, opět ovládly násilnosti. Zatímco liberálové tvrdili, že o nic nešlo, pravice tvrdila opak. Jedni dále tvrdí, že Stockholm je ‚hlavní znásilňovací město Evropy‘, druzí to přičítají na vrub odlišné interpretaci statistik. Mezi těmito polarizovanými zprávami však přece existuje skutečná pravda. Proto jsem navštívila Rinkeby a hovořila přímo s jeho obyvateli,“ vysvětluje Hopkins.

Celý text v angličtině je ZDE.

Hopkins se tak mj. setkala se sedmadvacetiletou Lucy, která žije poblíž rušného nákupního centra, jež přitahuje migranty žijící v no-go zónách. „Přistěhovalecký gang se shromažďuje ve dne i v noci. Lucy nevychází ven bez pepřového spreje. Cituje mi nazpaměť všechny otřesné případy znásilnění z poslední doby a jen bezmocně čeká na to, až se na dlouhém seznamu objeví i její jméno. Se svými obavami se raději nesvěřuje vlastní matce, aby ji nevyděsila.“

Před nedávnem se jí někdo vloupal do bytu, ze kterého odcizil počítač, klíče od auta a později i auto. Policisté jí však sdělili, že jsou příliš zaneprázdněni a nepřišli se na místo činu ani podívat. „Lucy se obává ukázat na fotografii svoji tvář. Nikoli kvůli migrantům, ale švédským feministkám, které po ní půjdou a označí ji za rasistku. Z mužských migrantů je vystrašená, ale jsou to právě Švédky, kdo ji nakonec umlčí,“ tvrdí Hopkins.

Jak britská novinářka tvrdí, mohla se o tom přesvědčit na vlastní kůži. „Ocitla jsem se poblíž mešity, kde byl v popelnici nalezen nevybuchlý ruční granát. Ptala jsem se policie, kdo měl být terčem. Nevěděli. Místní imám mi řekl, že asi policie. Potom ke mně přistoupily dvě švédské ženy a řekly mi, ať se do toho nepletu. Prý jde hlavně o policii a nemá to nic společného s migranty,“ líčí Hopkins své zkušenosti s politicky korektními Švédkami.

„Uplynulo jen dvanáct hodin od mého příjezdu do Švédska a už bylo mezitím vypáleno azylové centrum, nalezen nevybuchlý granát v popelnici a další granát zranil jednoho člověka v Malmö. To je prostě šílené a já nemohu uvěřit tomu, že se právě nacházím ve Švédsku 21. století. Ptala jsem se v zoufalství několika migrantů, čeho tím vším chtějí dosáhnout. Bylo mi velmi hrubě řečeno, že jsem bílá děvka a ať jdu do hajzlu a jdu třeba přeříznout svoji matku,“ píše Hopkins.

„Mladé, starší, křesťanky i muslimky mají v Rinkeby jedno společné. Všechny tyto ženy se bojí chodit ven. Jen malá část muslimek hovořila švédsky. Opouštěla jsem Švédsko smutná z toho, že v zemi pyšné na ženská práva jsou ženy v podstatě uvězněny u sebe doma. Navštívila jsem zemi, kde mi za bílého dne spílají migranti na ulici do bílých děvek. Zanechala jsem za sebou zemi, kde se bojí ženy ukázat svoji tvář, aby se nestaly terčem běsnění feministek. Nikdy jsem se necítila tak sama jako právě ve Švédsku,“ uzavírá Hopkins.