Kapitalistické ekonomiky mají problém, neví co s lidmi. Tak lze ve stručnosti popsat myšlenku ekonomky Ilony Švihlíkové, která opakovaně prohlašuje, že bohatí kapitalisté neustále bohatnou, zatímco ti chudí dál chudnou. Jedním z důvodů může být i to, že kapitalistický systém ještě nevyřešil otázku, co s pracovníky, které kvůli technologiím už nepotřebuje v průmyslu. A to ještě navíc technologická revoluce zůstala podle ekonomky jaksi v půli cesty.

Lidé tísnění krizí se zdaleka tak dobře nebaví

"Pokud by se uskutečnila plná aplikace informačních technologií, potom by socio-ekonomický systém musel zkolabovat, neboť by nezaměstnanost mohla dosáhnout až 80%," varuje ekonomka. Podobnou revolucí už kapitalistický systém prošel, když se lidé ze sektoru zemědělství přesunuli do sektoru průmyslu, který volné pracovní síly absorboval.

Obdobnou cestou se snažíme jít i dnes. V průmyslu už není potřeba tolik pracovníků a ti dostávají prostor ve službách - v zábavním průmyslu, ve finančním sektoru, či v oblasti bezpečnosti. A tady je problém. Lidé se chtějí bavit především tehdy, když se necítí tísnění krizí. Finanční sektor si zase může dovolit přijímat nové pracovníky pokud roste, jenže často roste jen za pomoci "bublin", které dříve či později prasknou. Na počátku tisíciletí se to stalo hned dvakrát. Nejdříve s IT technologiemi a o pár let později s nadhodnocenými hypotékami.

Další exkluzivní ukázka z nové knihy ekonomky Ilony Švihlíkové ZDE

Ukázka z knihy Ilony Švihlíkové: 

Knihu si můžete objednat ZDE

Co se zbytečnými lidmi?

Již v předchozích částech, které se týkaly podoby pracovního trhu a rostoucí nerovnosti, byly uvedeny základní fakta dopadů pracovně úsporného ekonomického růstu. Vazba mezi růstem HDP a vznikem nových pracovních míst dle ILO oslabuje. Od 70. let klesá podíl mezd na HDP, roste tedy síla kapitálu, která byla a je navíc ideologicky podpořená neoliberalismem. Kombinace těchto faktorů vyúsťuje v rozpojení vývoje produktivity práce a mezd, které se koneckonců odráží právě na wage share. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že by na vině byla nedostatečná produktivita práce. Na tyto závažné skutečnosti bylo doposud ze strany vyspělých zemí reagováno tlakem na pracovní trh – tedy požadavky flexibility, odbourávání sociální ochrany apod. Tato politika vedla k přenosu pracující chudoby i do vyspělých zemí, ke vzniku prekarizovaných pracovních míst bez sociální ochrany, které avizují chudobu ve stáří.

Ve vyspělých zemí, především v USA, došlo k silné deindustrializaci, během níž byla pracovní místa v průmyslu přemístěna do levnějších zemí. Mezi sektory, které se pokusily pojmout uvolněnou pracovní sílu, patří sektor finanční – ale ten závisí na opakovaných bublinách a na deregulaci celého odvětví, které umožňuje zase vysávat zdroje z reálné ekonomiky. Sektor služeb se dále navýšil v oblasti marketingu, zábavního průmyslu apod., musíme si ovšem uvědomit, že se jedná z velké části o zbytné sektory, jejichž reálná ekonomická hodnota je přinejmenším sporná. Na straně jedné mohou sloužit jako indikátor rostoucí komplexnosti společnosti (ale tím i blížícího se možného kolapsu), na straně druhé bude právě v těchto sektorech pracovních míst v krizi ubývat. Uveďme také nárůst pracovních míst v oblasti represe, opět především v USA, kde se systém sledování a špionáže stává „rozvinutým odvětvím“, zaměstnávajícím značné množství lidí, které má ovšem problémy kontrolovat (viz E. Snowden).

Samozřejmě nelze rovněž veškerou zaměstnanost automaticky interpretovat jako danou pracovně úsporným charakterem růstu. Na trhu práce dochází ke strukturálním nerovnováhám. Na jednu z nich upozorňovala Evropská komise – týkala se volných míst v oblasti IT a nedostatečného technického vzdělání Evropanů. Tento nesoulad mezi požadavky „trhu“ a mezi kvalifikací, kterou nabízí vzdělávací systém, bezesporu existuje.

Této nerovnováze se věnuje i aktuální zpráva ILO Global Employment Trends 2013. Uvádí, že především mladí lidé nemají odpovídající technickou kvalifikaci pro to, aby využili možností moderních informačních a komunikačních technologií (v budoucích letech až 900 000 míst v EU). Připomeňme ovšem, že v EU (k listopadu 2013) bylo nezaměstnaných více než 26,5 milionů lidí.

Pro dopady moderních technologií si připomeňme poznatek z části o K-vlnách, který koneckonců, byť v jiném kontextu, uvádí také Trade Report 2012 (WTO). V této zprávě se přímo tvrdí, že IT sice přispěl k růstu celkové faktorové produktivity, ale jeho revolučnost nelze srovnávat (zatím?) s parním strojem.

Důvody jsou následující:

––Nezměnil se zásadním způsobem životní standard obyvatel,

–– Zmenšuje se ekonomický dopad těchto technologií,

–– Produktivita se od 70. let (!) zpomalila.

Důvodem těchto poznatků není rozhodně to, že by informační technologie byly málo revoluční, tj. že by neměly charakter zásadní inovace, jak by uvedl Schumpeter.

Jde o to, že jejich aplikace zůstala v půli cesty. Plná aplikace moderních technologií ve Spojených státech na konci 90. let totiž nevyústila v „novou ekonomiku“, ale místo toho se deformačně přelila do bubliny dot.com, která nakonec na počátku 21. století praskla. Proto jsem v části o K-vlnách uváděla, že se vyspělé země ocitli v určitém mezaninu, tedy že se částečně zaseknuly ve IV. vlně. Fakta o dohodě ACTA či nově TTIP apod. ukazují, že elity se snaží technologický pokrok brzdit, neboť je v rozporu s jejich zájmy – je v rozporu s kapitalismem.

Pokud by se uskutečnila plná aplikace informačních technologií, potom by socio-ekonomický systém musel zkolabovat, neboť by nezaměstnanost mohla dosáhnout až 80 %. Zdůrazněme, že není nic nového na tom, vytlačuje-li technologie práci, a nemusíme zde přímo analyzovat luddity. Problém je v tom, že v předcházejících staletích bylo možno absorbovat uvolněnou pracovní sílu jinde. Ta totiž mohla přecházet ze sektoru zemědělství do průmyslu, jehož podoba se samozřejmě měnila. Od 70. let se sektor služeb ve vyspělých zemích stal nejvýznamnějším z hlediska zaměstnanosti i podílu na HDP. Pro přesnost je třeba dodat, že i nyní se nabízejí sektory, které dokáží absorbovat snad neomezené množství pracovní síly. Problém spočívá v tom, že tato pracovní místa až na výjimky nemají ziskový charakter. Na druhou stranu by dobře řešila problém negativního demografického vývoje většiny vyspělých zemí a ekologické degradace. Uvědomme si, kolik pracovních míst by bylo potřeba v sociálních službách – péče o staré, nemocné, invalidy, děti… Ve školství, výzkumu, kultuře i ekologii. Tato pracovní místa by bezesporu vedla ke zvýšení kvality života a co víc – k emancipaci člověka. Mají ovšem jednu zásadní „nevýhodu“ pro současný systém: negenerují zisk (rozhodně ne v krátkém časovém období), mají povětšinou charakter veřejné služby. Mohou být samozřejmě deformovány, neboť kapitalismus je schopen deformovat vše. Podobně jako agent Smith v Matrixu vše dokáže proměnit ve svou vlastní kopii a znetvořit (až padne kosa na kámen u Nea), tak také neoliberální kapitalismus dokáže zdeformovat prvky tzv. pečující ekonomiky (resp. společnosti), o které si povíme více ve druhém scénáři vývoje. Deformace může spočívat v zajištění péče jen pro dostatečně majetné, příp. zajištění péče pomocí robotů jako např. v Japonsku. Skupina nedostatečně finančně zajištěná by nárok na veřejné služby neměla – koneckonců tento trend privatizace veřejných statků a jejich masivních škrtů, pod tlakem dluhových krizí suverénů, pozorujeme dnes a denně, ve vyhrocené formě např. v Řecku.

….

Jak ale na situaci klesajícího počtu pracovních míst budou reagovat elity?

V rovině hospodářské politiky je možno v tomto scénáři očekávat nárůst tlaku na flexibilizaci práce, která samozřejmě neodstraní problém, jak koneckonců bylo vidno za posledních třicet let, ale dále oslabí vyjednávací moci práce. Omezení odborů, nárůst prekarizované práce i pracující chudoby, šikana nezaměstnaných, omezování podpor (např. potravinových poukázek v USA Republikány) apod.

Se zhoršující se situací se dají čekat další kroky, jejichž náznaky již zaznívají: –– Pracovní tábory. Je to taková upgradeovaná verze pracovní šikany, kterou se v ČR pokoušel zavést bývalý ministr Drábek. Nucené práce jako trest za nezaměstnanost v hlídaných táborech s dráb(k)y. Trest pro ty, kteří „nechtějí pracovat“. Maďarský návrh, který rezonoval v souvislosti s Romy. ––Omezení volebního práva lidem bez práce. Toto opatření, pomocí něhož by bylo možné odstranit vliv nezaměstnaných na politikou sféru a degradovat je jako občany druhého řádu (či jako ne-občany), je dosti staré a bude pravici velice blízké – navrhoval ho koneckonců již F. Hayek. –– Rozklad společnosti à la americký Detroit. Detroit je určitým modelem toho, jak vypadá ekonomická apokalypsa v malém. Rozrůstání ghett, gangů a na to navazující represe, jejíž použití je pro elitu důležité. Přebyteční lidé jako budoucí vězni, dárci orgánů apod. Koneckonců Z. Bauman již před lety napsal, že vězení je ve Spojených státech alternativou k zaměstnání. –– Využití přebytečných lidí v konfliktech, lidé najímaní jako žoldáci neboli kanonenfutter. Koneckonců americká armáda tímto způsobem již funguje.

Nedostatečné zisky, především bez umělých bublin a za projevů skutečné dlouhodobé stagnace, povedou k úvahám o růstu automatizace. Typickým příkladem je právě firma Apple a plně automatizovaná výroba, která se bez lidské práce obejde úplně. Rostoucí automatizace spustí lavinu rostoucí nezaměstnanosti, která nebude v rámci systému zvládnutelná a může vést k sociálním bouřím a revolucím.

Pro zastabilizování systému je nutné se nezaměstnaných a nezaměstnatelných (ale také nemocných, invalidů, seniorů), obecně pak pro systém „zbytečných“ lidí zbavit (ekonomická zátěž), ale zároveň je třeba je ideologicky prezentovat jako ty, kteří nám ujídají chleba – tedy jako parazity, škůdce apod. Jde zkrátka o to, sofistikovaně aplikovat poučku „rozděl a panuj“, jejíž použití je životní nutností současných elit.