„Kterak stloukli z kadibudky první maringotky…“ Ano, i o tom

Výbor ministrů Rady Evropy přijal před pár dny doporučení, které vyzývá svých 47 členských států, aby do školních osnov a výukových materiálů zahrnuli historii Romů. Prvotní české reakce ve veřejném éteru nikterak neudivují…

„Já bych chtěl vědět, co se o nich budou děti učit. Jak kočovali až do komunistů, kteří je učili pracovat a v roce 1989 ta snaha skončila, a zase chtějí kočovat. Jenže teď nemají koně, ale auta, vlaky a letadla, a jdou tam, kde dostanou víc! To se naše děti budou o nich učit?“ je jedna z typických ironických poznámek, které se objevily pod zprávou, když ji publikovalo sdružení Romea. Na zmíněnou řečnickou otázku mimochodem přišla reakce od D. Gulyáse: „Dějiny romské komunity v ČR jsou od vzniku republiky plné útlaku a násilí ze strany českých úřadů, stačí je jen pročíst.“

„Co to jsou, ty romské dějiny? Kterak stloukli z kadibudky první maringotky a začali kočovat?“ nezdráhal se posměšně napsat Luboš Vlasák.

Rada Evropy přitom skutečně hovoří o začlenění „romské a kočovnické historie“ (neboli „traveller history“) do učebních osnov. Podobné invektivy tak vůbec nejsou od věci. Některé české zdroje přitom informovaly v uplynulém týdnu bez důrazu na kočovnickou historii a zůstalo jen u zprávy o romské dějepravě. Právě tato informační selekce v podstatě dala prostor pro cynické poznámky, které komunitu zesměšňují.

Doporučení rady má být účinným nástrojem boje proti nenávisti, diskriminaci a předsudkům, dále proti radikalizaci, popírání holocaustu a překrucování dějin. Začlenění jejich historie do školních osnov by mohlo zlepšit pochopení, že jsou nedílnou součástí národních i evropských společností.

Češi už s výukou začali. Kladou si tyto otázky

Mnozí se tážou, jak nás romské dějiny „obohatily“...

To na profilu Romea vyprovokovalo laickou „vypravěčku“ Alžbětu Horváthovou, která se jala objasnit, že světové – či evropské – dějiny byly plné hrůz, válek, zabíjení, nenávisti, otroctví. „Zároveň to byly dějiny filozofů, řecké demokracie staré tisíce let, rozmanité kultury, stavitelské fantazie – divů světa a jiných lidských výdobytků, které nelze ani popsat. Lidstvo je historie. A všichni si můžeme z minulosti něco vzít a je jedno, z jakého národa. Říká se tomu člověčenství,“ glosovala svérázně.

Samotný pokyn euroradních zdůrazňuje právě význam výuky holocaustu, jak jej spáchal nacistický režim a jeho spojenci, jakož i další činy spáchané proti Romům a kočovníkům v celé Evropě. Připomínky těchto dějinných útržků lze spojit s Evropským dnem památníku holocaustu v Římě (2. srpna) nebo s datem přizpůsobeným historickému kontextu konkrétní země, například místní výročí spojená s uvězněním nebo deportací Romů do koncentračních táborů.

Výuka by například mohla odkazovat na pozitivní příběhy o historii Romů, kteří hráli aktivní roli v protinacistických a antifašistických hnutí odporu.

Horváthová si vysloužila řadu dalších otázek, třeba: „A kde v tom vašem výpisu, o kterém se v hrubých rysech na základních školách učí, figurují Romové na nějakém významném místě, aby se do té kostry historie vešli?“

Když už tedy pocházíme z té Indie…

„Když už nám tady po tisících letech vyčítáte, že pocházíme z té Indie, tak když v Evropě lidé žili v jeskyních a okousávali kosti od mamutů, tak v té Indii postavili jeden z divů světa, chrámy a paláce, kam se mnoho vědců z celého světa jezdí dodnes dívat a zkoumat historii. Takže jsme dle vás museli být součástí prvních civilizací Egypta, Indie, Chiny, Mezopotámie. První civilizace. Nebo když se jedná o něco výjimečného, tak už Romové nepřišli z Indie?“ popíchla kritika a provokativně nakopla i téma původu „své“ komunity. „Je to tedy síla, kam to Romové, podle vás spolutvůrci staré indické kultury, dopracovali,“ pošťouchl ji zpátky diskutér Pavel Kopáč.

Původ – právě to bylo jedno ze stěžejních minitémat, které se v souvislosti s dějepisem Romů řešilo v návaznosti na zprávu Rady Evropy.

Zmíněná žena se s urážkami poprala svébytně, když prohlásila: „A jak jste se dopracovali vy – spolutvůrci tunelů, podvodů a rozkrádání. Je nějaká síla k zastavení té zkorumpovanosti, rozkrádání, tunelování, ty podvody atd.? Romové nejsou nikde – v žádné vládě ani samosprávě, a ani neždímají EU. A vy nás chcete po tisíci letech stále ponižovat a moralizovat? Vy? Národ.“

„U Romů, co dnes žijí v ČR, těžko můžeme mluvit o tisíci letech ponižování – do Čech přišli po druhé válce ze Slovenska. K zastoupení v samosprávě a vládě: Romů je v ČR 2 % obyvatel, tak nemůžete čekat nějaké velké zastoupení. No, podle mne rozumný člověk nevolí dle etnicity, ale podle programu. Ptáte se, kam to Češi dotáhli? Moderní historie dá odpověď – ze skoro asimilovaného národa dosáhli na vlastní stát, vcelku dobrou životní úroveň, sociální stabilitu, dobré mezinárodní vztahy a tomu odpovídající možnost pohybu, a na všechny tyto výdobytky mají nárok všichni obyvatelé ČR,“ kontroval v podobném duchu Kopáč, a dodal:

„V otázce menšin umožňuje stát (a sponzoruje) národní život včetně školství. A je na každém, jak své možnosti využívá nebo jen pláče.“ Pak ještě doplnil: „V Indii žije 2000 různých etnických skupin a mluví rozličnými jazyky. A je úplně jedno, odkud jaký národ vzešel, ale kam kráčí.“

Romové mohou mít třídy jen pro sebe. Proč to nechtějí?

Aktivní, již výše citovaná diskutérka Alžběta Horváthová se i k problematice speciálních romských tříd připojila, když sdělila: „Jestli to nevíte, tak i v české ústavě a mezinárodních listinách práv je zakotveno, že můžete na úřadech a ve školách používat romský jazyk. Romové to však na rozdíl od Poláků odmítli.“

Její četný „rival“ v diskusích Pavel Kopáč její informace doplnil: „Za určitých podmínek může každá národnostní menšina mít vlastní školství, ať ve formě třídy nebo školy, jako příklad uvedu německou, polskou, židovskou menšinu. To, že tuto možnost Romové nevyužívají, je jen jejich chyba.“

Vzdělávání příslušníků národnostních menšin se v českém školském zákoně zabývá konkrétní paragraf 14.  Vyplývá z něj, že obec, kraj, popřípadě ministerstvo zajišťuje pro příslušníky národnostních menšin vzdělávání v jejich jazyce, a to v mateřských, základních i středních školách. Týká se to obcí, v nichž byl zřízen výbor pro národnostní menšiny.

Další podmínkou je, že se v jazyce národnostní menšiny přihlásí do mateřinky nejméně 8 dětí (musí jít o děti dané menšiny), v případě základní školy nejméně 10 žáků, u střední školy aspoň 12 žáků. Jsou stanoveny i podmínky pro případ, že by byl zájem zřídit zcela samostatnou školu pro konkrétní menšinu, nikoli jen vyčleněnou třídu v rámci běžné školy.

Pokud nejsou podmínky naplněny, neznamená to nulový přístup ke vzdělávání v menšinovém jazyce. Ředitel školy „může se souhlasem zřizovatele stanovit ve školním vzdělávacím programu předměty nebo jejich části, v nichž se vzdělávání uskutečňuje dvojjazyčně, a to jak v českém jazyce, tak v jazyce národnostní menšiny,“ stojí už řadu let v českém zákoně.

 „Za určitých podmínek můžou. Otázka je, jestli by to bylo dobře. Obojí má své výhody. To musí případní zakladatelé vše zvážit, než k tomu přistoupí,“ byla iniciativní se soukromým názorem pražská úřednice z oblasti školství a kultury I. N. Informace by zakomponovala po částech do dějepisu stejně, jak jsou v něm zastoupeny informace např. o židovské kultuře a její historii.

Podle Horváthové je důvodem, proč to Romové odmítají, právě snaha nesegregovat se tímto způsobem: „V té době ještě nic takového jako ghetta a vyloučené lokality, zóny a jiné segregační prvky nebyly. Bohužel politickou objednávku za ně udělali jiní, ale opačným směrem. To, co Romové odmítli, tak občané majority uskutečnili, ale v tom špatném smyslu.“

Podle Kopáče je zarážející, že Romové považují svoje školství a vyučování jazyka za segregaci. Jiné podobné etnikum s takovým postojem prý nezná: „Kdyby takto uvažovaly všechny národy, tak se v Evropě mluví tak třemi čtyřmi jazyky. Také je zvláštní, že sídliště Romů se nazývá ghetto a sídliště jiných národností je prostě sídliště nebo čtvrť.“

Vzdělávání v jazyce národnostní menšiny může zajistit i svazek obcí, popřípadě se na způsobu zajištění, včetně financování, mohou dohodnout obce mezi sebou, případně obec s krajem.

Ve školách se vzděláváním v jazyce národnostní menšiny se vydávají vysvědčení, výuční listy, diplomy o absolutoriu dvojjazyčně, a to v jazyce českém a v jazyce národnostní menšiny.

Romština by Čechům zjednodušila život

Tím, proč o výuku ve svém jazyce Romové vesměs nestojí, se zabývala například organizace EDUin už před šesti lety. Bylo to v návaznosti na návrh TOP 09, která tehdy přišla s návrhem vyučovat romské děti alespoň částečně v romštině, a tím předcházet jejich segregaci. Složitost výuky romštiny tehdy ale komentoval například Gyulla Banga na serveru romea.cz.

Na profil Romea se v těchto dnech v souvislosti s doporučením Rady Evropy vrátila i tato tematika. „Slyšel jsem, že ani Rumungři s Olachama si nerozumějí, takže jaká je vlastně ta čistá romština,“ vyjádřil se mimo jiné komentátor Daniel Dvořák.

Osobité srovnání toho, zda má ve světě větší smysl romština nebo čeština, vykouzlila opět Alžběta Horváthová:

„No, máte pravdu, český jazyk je k ničemu. Protože ve světě se česky nedomluvíte. Romáci žijí po celém světě a vždy potkáte Roma, v každé zemi, a lehce se domluvíte a naleznete třeba radu nebo pomoc. Za druhé: romština se skládá ze tří jazyků – hindštiny, íránštiny, arménštiny. S kolika národy se domluvíte česky vy? Se Slovenskem! Co dál?“ vyzývala ke konfrontaci a doplnila, že ani mnozí Romové nevědí, že romština používá mnoho slov ze zaniklého jazyka aramejštiny, kterou mluvil boží syn Ježíš Kristus. „Má to i čeština? Kdybyste neviděli Romy jako odpad a učili se také romštinu, věřte, že by vás moc obohatila a zjednodušila vám v mnohém život.“

„Nezapomeňte na romské epizody“

Pro Českou republiku každopádně zařazení romských témat do historie není nic objevného, co by se nedělo nebo nemohlo z fleku praktikovat.

„Školy mají možnost začlenit jak dějiny Romů, tak třeba literaturu, a mají na to například od organizace Romea metodické příručky už nějakou dobu, takže ty návrhy už existují delší dobu. Je dobře, že to nyní řekla i Rada Evropy,“ uvedla k tomu redakce zpravodajského portálu Romea. Její příručky lze najít on-line. Už v roce 2015 také organizovala dva projekty zaměřené na výuku romské historie a literatury na základních školách. Jejich cílem bylo „zvýšit respekt a porozumění vůči romské menšině a také pomáhat mladým Romům vybudovat vlastní zdravou romskou identitu“. Vzniklé učebnice lze najít zde.

Úřednice I. N. se ale například domnívá, že je moc nepoužívají proto, že je zmíněná látka koncipována jako samostatný předmět nebo učební blok: „Sama si myslím, že by to tak být nemělo. Informace mají být součástí kapitol historie – v souvislosti s jinými událostmi té doby. Jinak – říkáme, že Romové měli v historii výlučné postavení. A to není pravda. Kultura i osudy se proplétají ve vzájemném ovlivňování,“ napsala svůj osobní názor.

Podle Petra J. Velebného by se v rámci například dějepisu mohly učit dějiny všech historicky usedlých menšin na našem území: „Naprosto nevidím důvod, proč by jedno etnikum mělo mít výjimku.“

Je patrné, že mnozí lidé vycházejí z domněnky, že historické vsuvky o Romech by měly být jen v jejich prospěch. Tak tomu ale není: Sama Rada Evropy konstatovala, že historická období, která jsou silně negativní proti romské populaci, mají být doplněna výukou historických epizod, kdy Romové či ostatní kočovníci nebyli oběťmi.

Tisková zpráva Rady Evropy v anglickém jazyce je zde.

Zpráva výboru ministrů Rady Evropy rozrušila nejen Čechy.

Například na španělské stránce Camelamos Roma se pod doporučením rady jeden ze Španělů tázal: „Jaký příběh nám řeknou? Budou zviditelňovat katolické panovníky a katolickou církev jako skutečné genocidy cikánů v této zemi? Obávám se, že budou i nadále skrývat naši skutečnou historickou paměť cikánů.“ Jiný španělský čtenář poznamenal, že je čas, aby si dali tu práci a zastavili „lacinou demagogii“. „Díky cikánům ve Španělsku je zastupuje flamenco mezinárodně,“ podotkl dotyčný.