Málokdo si podle Escobara uvědomuje, že Čína musí zároveň řešit tři klíčové problémy své zpomalující se ekonomiky. „Za prvé Peking musí přesunout svůj růstový vektor z vývozu a masivních investic ke službám. Dále vyřešit negativní úlohu některých státních podniků a vyfouknout tři bubliny – dluhovou, reálnou a spekulativní na akciových trzích,“ upozorňuje Escobar v reakci na alarmující zprávy objevující se zejména v západních médiích. „Nikde se ale nepíše o euroasijské obchodní integraci, jež může z Číny udělat největší ekonomiku světa,“ píše Escobar a informuje o integraci desetičlenného Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) prostřednictvím AEC.

„AEC přitom není žádná maličkost. Tady hovoříme o hospodářské integraci trhu s 620 miliony lidí a HDP ve výši 2,5 bilionů dolarů. Byť je zřejmé, že ASEAN je zatím poměrně rozdělena. Zejména kvůli námořní hranici v jihovýchodní Asii a také proto, že tuto konfrontaci Spojené státy stále přiživují a využívají ve svůj prospěch. Celý projekt tedy představuje běh na dlouhou trať,“ připouští Escobar. Zároveň ovšem konstatuje, že i přes rozpory je Čína s jihovýchodní Asií neodmyslitelně spjata. „Kambodža, Laos, Myanmar a Thajsko znamená trh se 150 miliony lidí a HDP přes 500 miliard dolarů. Společně s čínskými provinciemi Kuang-si a Jün-nan se potom jedná o trh čítající 350 milionů lidí a HDP přes jeden bilion dolarů. Čína tuto oblast prostě potřebuje.“

Celý text v angličtině najdete ZDE

K rozporům uvnitř ASEAN podle Escobara přispívá také Spojenými státy navrhovaná dohoda Trans-pacifického partnerství (TPP). „Vietnam, Brunej, Malajsie a Singapur jsou do jednání TPP zapojeny. Zatímco dalších šest členských států ASEAN dává přednost Čínou iniciované dohodě RCEP. Cílem této ambiciózní dohody je vytvořit největší dohodu na světě o volném obchodu. Zahrnovala by 46 % světové populace, 40 % světového obchodu a HDP ve výši 17 miliard dolarů. K RCEP se hlásí Čína, Japonsko, Jižní Korea, Indie, Austrálie a Nový Zéland,“ uvádí Escobar, podle kterého však dohodě brání vážné problémy. „Je nepravděpodobné, že vzhledem ke sporům o námořní hranice dojde k dohodě dříve než v roce 2017.“

Escobar rovněž upozorňuje na čínský projekt „Jeden pás, jedna silnice“, prostřednictvím kterého chce Čína mimo jiné vyvážet čínské technologie do zemí sdružených v ASEAN. Úvodní investice ve výši 40 miliard dolarů budou využity pro stavbu silnic, železnic a přístavů. Investice má na starosti Asijská banka pro investice do infrastruktury (AIIB). Vznik této banky může být vnímán jako rozšíření exportního modelu. Rozdíl je v tom, že namísto vývozu zboží a služeb bude Čína vyvážet znalosti spojené s budováním infrastruktury,“ poukazuje Escobar. Konkrétně uvádí železnice z provincie Jün-nan vedoucí přes Laos a Thajsko do Malajsie a Singapuru. „Ostatně Čína v posledních dvanácti letech postavila 17 000 km železnice, což představuje 55 % z celkového počtu železnice na celém světě,“ doplňuje Escobar.

Spojené státy dle Escobara nejsou příliš nadšeny budováním užších vazeb mezi Pekingem a Bangkokem. „Čína se snaží vybudovat podobné vztahy také s ostatními členy ASEAN. Právě z Thajska se snaží horliví čínští byznysmeni vytvořit jakousi čínskou regionální základnu pro investice v dalších zemích,“ píše Escobar a konstatuje, že ekonomická integrace v oblasti jihovýchodní Asie je nevyhnutelná. „Již nyní je možné vyrazit z Myanmaru do Vietnamu a brzy bude možné vlakem cestovat z jižní Číny přes Laos do Thajského zálivu a přes Myanmar také do Indického oceánu. Pět milionů lidí pocházejících z Myanmaru, Kambodže a Laosu také už nyní pracují v Thajsku a většina z nich naprosto legálně. Příhraniční obchod je stále na vzestupu. Celá tato partie zatím zůstává otevřená. Záleží na harmonizaci pravidel obchodu. Nejvíce však bude záležet na tom, kdo nakonec vzejde z tohoto souboje jako vítěz. Jestli globální pravidla nastaví Čína, nebo Spojené státy,“ má jasno Escobar.