Bývalá ministryně spravedlnosti se v rozhovoru na serveru Svobodné universum zamýšlí nad tím, jak se koronavirové restrikce fatálně dotkly dětí a rodin. Překvapující je podle ní fakt, že přísné restrikce, masivně omezující osobní svobodu v zásadě prošly bez větších společenských protestů.  

„To vše proběhlo v duchu boje za každý lidský život a v kontextu obrovského strachu z nákazy, který byl démonizován, a je vyvolán obrovskou mediální masáží. Tento strach způsobil, že jsme vlastně všichni v Evropě a civilizovaném světě poslechli a vzdali jsme se svobody ze strachu o život. Obavu o život svůj a svých blízkých jsme povýšili nad svobodu,“ varuje Kovářová, že se možná otevřela Pandořina skříňka a v budoucnu se nám to vymstí.

Podle Kovářové je paradoxní, že se společnost celá léta bránila proti „Velkému bratru“ moderních sledovacích technologií a v době koronaviru se vše bez problémů otočilo. „Úřad na ochranu osobních údajů tady brojil, aby náhodnou nebyla kamera na domě obrácena směrem k mému oknu. A pak přišel koronavirus a nevadí nám to, a vlastně tak trošku počítáme s tím, že se každé ráno otestujeme a pošleme do nějakého centrálního registru svá data. Ale to, že jsme zavedli neustálé testování a kontrolování celé populace, je kluzký svah, ze kterého se už nedostaneme, protože jestliže budeme pořád testovat, tak budeme pořád něco nacházet a ti, co se bojí, budou mít pořád důvody se bát,“ straší Kovářová.

To, že česká společnosti proti restrikcím v zásadě nijak neprotestovala, je podle ní dáno typickou českou náturou. „Asi je to naší historickou českou povahu a myslím, že u nás to nevypadá na nějaké lidové povstání a že půjdeme spíš jinou cestou. Nám je vlastní švejkování a nedodržování pravidel, nebo malé drobné očůrávání,“ myslí si právnička.

Za rok pandemie podle ní můžeme sledovat velký nárůst společenského napětí, které je podporováno mediální masáží. „Napětí ve společnosti jasně roste, a to přímo úměrně tomu, jak dlouho to trvá. Psychologové říkají, že se to dá vydržet tři až čtyři měsíce, po tu dobu se dá takzvaně semknout. Můžeme žít ve sklepě, a zvládneme to bez sociálních kontaktů. Ale jakmile to je rok, tak už to dopadá kompletně na celou společnost,“ říká Kovářová s tím, že nejohroženější jsou podle ní samotné rodiny a zejména děti.

Děti podle Kovářové trpí hlavně proto, že si většinu věcí neodkážou samy vysvětlit a rodiče s nimi o tom málo mluví. „A také mnoho rodičů má problémy samo se sebou, se svými rozpadlými vztahy, s ekonomickými starostmi. Za další, ne každý rodič umí s dítětem mluvit, ne každý rodič zná odpovědi, většina z nás tomu vůbec nerozumí. Nevíme, jak dlouho to bude trvat, komu věřit, protože média jsou plná rozdílných názorů i od epidemiologů. Nevíme, jak se zachovat,“ vysvětluje Kovářová.

„A děti, na rozdíl od dospělých, si neumí říct o pomoc. Neumí říct, že už je to na ně dlouho, takže existují rodiče, kteří to vůbec nevidí. Rodiče jedničkářů, těch vychovaných, hodných dětí, mají pocit, že se nic neděje, protože jejich hodné dětí sedí u obrazovky, stávají se z nich zamlklí introverti, a vlastně s nimi nejsou žádné problémy. Ale rodiče ostatních dětí nám, psychologům a výchovným poradcům popisují, co se děje ve škole, a na soudech. Registrujeme extrémní nárůst agresivity, neschopnosti se dohodnout, panických reakcí, úzkosti, nočního pomočování, reakcí nezvladatelnosti,“ říká právnička s odkazem na množství případů u soudu.

Hlavní problém je zejména nedostatek sociálních kontaktů se spolužáky a vrstevníky. „Sociální deprivace je jasný patogen, což způsobuje i kriminogenní prostředí. Zakládáme si do budoucna vysoce riskantní generaci. Po ročním přerušení sociálních kontaktů budou mladí dospívající mnohem méně sebejistí, nebudou schopni navazovat kontakty, a velmi jim to bude chybět. A sociální deprivace tady už je, a kdyby dneska všechno skončilo, tak přijde posttraumatická stresová porucha,“ varuje Kovářová a bojí se, jak budou děti situaci zvládat, pokud bude trvat další rok.

Další ohroženou skupinou jsou podle ní dlouhodobě senioři, taktéž kvůli sociální izolaci. „V létě jsme řešili případy seniorů, kteří byli velmi opuštění. Tedy co jsme s nimi udělali, jak jsme je zavřeli do čtyř stěn, a zavolali příbuzným, aby vozili nákupy ke dveřím. To se rovná asijskému mučení samotkou, protože to je jako zavřít člověka do samotky, a ještě dobíla vymalované, a nedat mu žádnou informaci, inspiraci, co to znamená. To se člověk začne děsit sám. Mozek mu vyplaví noční můry a začne ho děsit. No hrozné, úplně kruté,“ nechápe tvrdá opatření Kovářová a říká, že nejstarší a nejzranitelnější jsme vlastně odsoudili ke smrti v samotě.

„Proto se ptám. Co je víc, právo nebo život? My jsme si řekli, že náš stát chrání život za každou cenu. Tak dobře, senioři žijí. Ale jaká je to kvalita života? A to nechci nikomu sahat do svědomí. Ať si každý řekne, jaká je pro něj kvalita života, a kdy už život nestojí za to žít,“ říká na závěr Kovářová.