Evropská ekonomika se podle Kohouta pohybuje ve zhoubném cyklu. Sice se zdá, že se daří hospodářství v eurozóně oživit, tento nárůst však stojí na velmi pochybných základech. Jednoduše řečeno- celou západní Evropu táhne jediná země- Německo.

To podle Kohouta těží z toho, že se stalo uprostřed všeobecné krize "bezpečným přístavem", kam plyne kapitál z celé Evropy. Nadbytek peněz pak dokázal nastartovat průmysl a celou ekonomiku. Německo tak v podstatě těží z finanční krize a z toho, že roky všichni vykládali, jak je euro a eurozóna před krachem. Jenže německý růst je na úkor ostatních západoevropských zemí, které stagnují. Francie, Itálie, Španělsko- ti všichni jsou v průmyslové výrobě zhruba na úrovni poloviny devadesátých let.

Navíc poté, co obrovská bublina bankovních půjček způsobila finanční a hospodářskou krizi, se vystrašené banky začaly chovat mimořádně obezřetně a dnes nepůjčují téměř na nic, což bere šanci i těm podnikatelům, kteří by jinak mohli prorazit. "Hospodřský růst je prakticky nemožný, pokud objem úvěrů klesá," poznamenává k tomu Kohout.

Jednoduchá řešení přitom podle něj neexistují. V žádném případě toho nelze dosáhnout vyššími daněmi, bohužel ani škrty ve veřejných rozpočtech (které podle něj spolehlivě dokáží zaplnit jakkoliv velké náměstí rozlícenými demonstranty), ani kouzelnými recepty typu tisku nekrytých peněz. A dokonce ani vzývanou evropskou integrací. Kohout v této souvislosti ocitoval bonmot francouzského ekonoma Pascala Salina, že když máte dvacet špatných hospodářských politik, nedostanete z nich jednu dobrou. 

Jedinou šancí tak podle ekonoma je podpora podnikavosti. Nikoliv však dotacemi, ale odstraňováním překážek a regulací.