Kdyby byli ministři vnitra s hlasováním o kvótách počkali pár dní, mohli je schválit přesně v den výročí mnichovské zrady. Byl by to prazvláštní symbol vyjadřující pocity lidí – tentokrát však nejen v Česku, na Slovensku, v Rumunsku a v Maďarsku, ale v celé Evropě včetně Německa. Český ministr vnitra Chovanec řekl slova zavánějící katastrofou: „Nebyli jsme vyslyšeni.“ František Šebej se kdesi vyjádřil, že Slovensko se v důsledku odmítání kvót dostalo v očích Evropy do zlého světla. Musím ho opravit. Do zlého světla jsme se dostali v očích prodejných politiků a novinářů, ne v očích drtivé většiny Evropanů. Aby bylo jasno – jsme lidé a jsem přesvědčený, že každý Slovák je připraven uprchlíkům pomoci, pokud by takováto pomoc řešila jejich problém. Pokud by to byli skutečně ti, kteří pomoc potřebují. Obávám se, že jejich hlasy a prosby se do médií nedostanou. Navzdory tomu se nebráníme uprchlíkům, ale nesmyslnému „řešení“ jejich situace. Kvóty jsou takovýmto nesmyslným řešením.

Kdo je Jozef Banáš? Čtěte ZDE

V Evropě začíná chaos, který chtěl někdo vyvolat. Začal pozváním uprchlíků od Angely Merkelové. Její slova o přátelské Evropě, která je přivítá s otevřenou a bezhraniční náručí, vyvolala v zoufalých lidech v libanonských či tureckých táborech naději. Máma Merkelová se s nimi fotografuje. Uprchlíci její slova a fotografie esemeskují a mailují domů a zvou další. V táborech sledují propagandistické záběry z německých televizí, které ukazují, jak uprchlíky nadšeně vítají na nádraží v Mnichově a nabízejí jim balíčky s výrazným nápisem: German Migration Aid. Uprchlíci na Merkelové zvací úsměv reagují balením toho nejnutnějšího a výražejí. Cíl – Německo, Merkelové morální pilíř Evropy.

Krutý konflikt Merkelové s realitou

Ukazuje se však, že naděje je falešná, protože Evropa ani Německo nemají na bezhraniční příliv uprchlíků mentální ani materiální kapacity. Zklamané a Merkelovou oklamané skupiny Syřanů sedí před maďarským ostnatým drátem a skandují: „Merkel, Merkel, Merkel.“ Někteří zoufalci narychlo napíšou na cedulku: „Merkel, we love you, help us!“ Kancléřka podléhá svému vlastnímu nadšení a jde se o svém nenaplněném mateřském pudu přesvědčit mezi uprchlíky. Přichází do tábora v Heidenau, kde ji vítají na jedné straně natěšení uprchlíci, na straně druhé rozzuření Němci. Křičí na ni slova podstatně hanlivější, než používám na označení evropských „lídrů“ já! Nazývají ji k*rvou a zrádkyní a křičí na ni, aby zalezla do své limuzíny a zmizela. Německé noviny to napíšou, naše, přirozeně, ne. Merkelová se z tohoto šoku dlouho vzpamatovává. Začíná chápat, že uprchlíci ji sice milují, ale za kancléřku ji zvolili Němci. Můj německý přítel mě ujistil, že nálada mezi Němci je přesně opačná, než o tom hovoří jejich média. Zuří a stejně i dotčené národy Evropy. Český týdeník Reflex přináší na titulní straně fotografii Merkelové a Obamy s titulkem: Tito dva potápí Evropu. Přesné a výstižné.

Zuří mnozí evropští politici, ale nakonec se sklánějí. Poláci zradili Visegrád. Ten včerejším dnem skončil. Britská ministryně vnitra Theresa Mayová prohlašovala, že Británie je ochotna pomáhat uprchlíkům, ale těm skutečným – žijícím v lágrech na Blízkém východě – a ne těm, kteří „jsou dostatečně silní a bohatí, aby přišli do Evropy“. Navzdory silným řečem nakonec pro kvóty hlasovala i ona. Poláci dělali ramena, a potom sklopili uši. Bůhví, kolik pohlavků a od koho v kuloárech dostali... Přehlasování menšiny oportunistickou většinou je diktát. Stejně nesmyslný, jako byl ten v Mnichově. Katastrofu jen oddálil. Dohoda o povinném rozmístění 120 tisíc uprchlíků vyvolává úsměvný dojem, jakoby si Tusk s Merkelovou sedli za jednací stůl s pomyslným „Představenstvem Převaděči a. s.“ a dohodli se: „Vy nám dodáte 120 tisíc uprchlíků a my se o ně postaráme.“ Bez garance, že nám jich dodají ne 120 tisíc, ale desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát, xkrát víc. 

Úředníci žijící v bublině bruselského „dolce vita“ mluvčí o číslech, přitom sami netuší, kolik uprchlíků je. Řekové je vůbec nepočítají, ale posílají je s neskrývanou skororadostí rovnou do Německa. Zdá se, jakoby si evropští ministři pustili před Merkelovou do kalhot. Nemyslím si to. Pustili si do kalhot před tím, kdo drží Merkelovou na šňůrkách jejích kalhot. Zalekli se toho, kdo chce vyvolat v Evropě chaos a násilí způsobem odzkoušeným v Iráku, Libyi, Sýrii, Afghánistánu. Chaos je totiž základním předpokladem toho, aby se potom pozvaly „přátelské“ armády na učinění pořádku. V srpnu 1968 jsme si to vyzkoušeli. Zdá se, že evropským „lídrům“ zkušenost z okupace vlastními chybí. Přední americký komentátor Fareed Zakaria volá: „V uprchlické krizi nám Německo ukazuje skvělý způsob, jak napravit svůj zlý obraz způsobený nacismem.“ V New York Times se objevuje titulek: „Bravo, Merkelová.“ Bílý dům se těší, Merkelová ukazuje velké srdce.

I Němci zuří

Římané říkali: „Pokud chceš protivníka oslabit, rozděl ho.“ Podařilo se. Evropa je po včerejšku rozdělená, první krok k její zkáze byl učiněn. Namísto toho, aby se „lídři“ snažili ucpat díru s vytékající vodou, namísto toho, aby nahlas označili toho, kdo díru ve vaně v Libyi, Sýrii, Afghánistánu, Iráku udělal, hledají řešení, jak rozdělit neustále přitékající vodu. Pokud praskne vana, normální člověk ucpává díru, idiot zachraňuje vodu. Evropští „politici“ a média kritizují Orbána a Fica. Lidé v Evropě jim však drží palce. Mluvil jsem v minulých dnech s Rakušany, Němci, Angličany, Rumuny. S lidmi, kterých se nikdo neptá a jejichž názory se do „zprostituovaných“ médií nedostanou. Můj německý přítel je spolu s Němci, kteří si zachovali zdravý rozum, rozzloben, protože Němce opět ponižují. Tentokrát však ve vlastní zemi a prostřednictvím vlastní kancléřky. Drží palce politikům, kteří neztratili smysl pro realitu. Bojí se nástupu extremistů; ať zleva, nebo zprava. Už dnes je v Rakousku nejsilnější stranou FPÖ, ve Francii není vyloučeno, že budoucí prezidentkou bude paní Le Penová. Pokud by se Fico nechoval tak, jak se chová, extremistické strany na Slovensku by rostly. Stejně jako v Evropě. To je jasné každému kromě Merkelové a okolo ní poskakujících a podle jejích pokynů tancujících trotlů. Merkelová dosáhla pravého opaku. Připomněla Evropě německou aroganci. Němci začínají chápat, kam Merkelová vede jejich zemi a Evropu. Na distanc od vlastní kancléřky se pomalu vydává nejen její ministr vnitra de Maiziére („Německo nemůže přijmout všechny uprchlíky z krizových oblastí“), ale i její nejsilnější a tradiční partner – CSU. Šéf křesťansko-sociální unie Seehofer Merkelové nebere telefony.

Solidarita po bruselsku: Držte hubu a krok!

To, co říká Kaliňák a Chovanec, že kvóty jsou přímou pozvánkou dalším, je jasné každému, jen ne idiotům v Bruselu a Berlíně. Použil jsem tento výraz přednedávnem na označení současných evropských lídrů. Někteří mi vyčítali, že jsem nezdvořilý a arogantní. Kvótami nás tito komici o svém idiotismu opět přesvědčili. Realistický politik je totiž ochotný znemožňovat se jen po hranice svých možností. Jsou však i tací, kteří jsou ochotní z různých důvodů se ztrapňovat až za hranice svých možností. Merkelová s Tuskem nám ukázali, jak na to. Umím si dost dobře představit, že po hlasování přišel ten či onen ministr za Kaliňákem, ospravedlňuje se ho plácal po zádech, ohlížeje se, aby ho nedejbože neviděli: „To, co děláte, je v pořádku, ale nemohl jsem jinak, to víš, zavázala mě vláda...“ V knize Dementi píšu: „Politika je žumpa. Na rozdíl od hroznového moštu, ve kterém se nejhustější kal usazuje na dně, v žumpě je to naopak. Čím jdete výš, tím větší kusy nacházíte. Největší jsou pěkně vzájemně  pospojované a spečené celkem navrchu.“ V Bruselu vznikla solidarita největších kusů. Pochopili jsme, co pod slovem solidarita rozumí: „Držte hubu a krok.“ My jsme si však pokrytectví a solidarity v držení hub a kroků užili vrchovatě. Takovouto solidaritu jsme zrušili v listopadu 1989 cinkáním klíčů. Možná bude třeba klíče opět vytáhnout. Budeme mít příležitost. V druhé polovině roku 2016 přebíráme předsednictví Evropské unie. Tedy, pokud bude v té době ještě komu předsedat...