Že česká nádraží jsou sama o sobě zvláštním případem, zjistíte během krátké chvíle. Na trati Pňovany-Bezdružice je jich totálně zpustlých nemálo. Trpísty či Blahousty působí odpudivým dojmem, už jen když kolem přejdete; natož pak, když tu máte vystoupit. Jak jsme slyšeli v motoráčku: „… Ještě že poslední spoje jezdí k večeru, kdy je teď přes léto ještě vidět, jinak by to byla hororová adrenalinová cesta.“

Nešťastná Cebiv s hororovým zámkem

Příkladem nešťastné obce je Cebiv, která doplácí na restituci zámku. Jeho neutěšená cesta k ruině začala v padesátých letech, kdy byl, jak se uvádí na jedné z několika informačních tabulí v obci, zdevastován zámecký park. Naštěstí objekt  ze 16. století, patřící rodu Löwensteinů, byl v době státních statků využíván jako jídelna a kuchyně, takže dostal alespoň jakousi slušnější střechu. Od té doby to s ním šlo, jak se říká, z kopce. Restituenti nemají peníze ani na základní údržbu a o prodeji se moc nemluví.

„Před měsícem vyhlásil náš dámský klub veřejnou sbírku na záchranu zámku,“ říká starosta Cebivi Zdeněk Kovář jedinou pozitivní informaci k této stavbě. „Stav s těmi restituenty trvá už pětadvacet let. Oni se mezi sebou nemohli dohodnout, vyřídit si majetkoprávní vztahy. Léta se o to přeli, a když nejvyšší soud definitivně rozhodl, čí je co, kolik a kdo co má, tak zase jedna z nich, paní, přestala s těmi dvěma dalšími komunikovat. Byla tam vidět snaha, že by to chtěli prodat, ale bohužel kvůli ní je to zase zastavené. Ti dva pánové se toho chtějí zbavit, ale ta třetí s nimi nespolupracuje. Ale nevím, zda  je to pravda, nebo jestli to je nějaký jejich záměr, v tom se těžko někdo vyzná a pravdy se nedopátráme,“ říká smutně starosta. 

„Oni jsou zájemci, kteří by to chtěli koupit, i za dost velké peníze! Jsou prostě dneska majetní lidé... Jenže když se majitelé nemohou dohodnout… Tam prostě není vůle. Buď si dělají naschvály, nebo nejsou spokojeni, jak to bylo rozděleno, že jeden dostal víc, druhý méně. Prostě to dostali zpět domnělí vlastníci. Skuteční vlastníci byli Löwensteinové. Poslední z nich zahynul za druhé světové války a už se sem nevrátil a tihle lidé tady hospodařili jako státní správci, tedy jejich otec, a na základě toho to Pozemkový fond vydal jako domnělým vlastníkům. Stát se toho chtěl zbavit, tak jim to dal. Kdyby to nechali obci jako třeba ve Svojšíně, kde za těch pětadvacet let už udělali ohromný kus práce a už ten objekt mají skoro opravený. Prostě díky dotacím.“ Obec tak nemůže podle starosty kováře absolutně nic dělat.

Občas tu projede cykloturista, ale jinak je zde klid až příliš. Prodejnu Jednoty koupila vietnamská rodina a jenom díky ní si tu podle starousedlíka, na kterého jsme natrefili, může člověk něco koupit během dne. Hospoda, situovaná na konci obce u fotbalového hřiště, měla ještě donedávna otevřeno alespoň večer. Od začátku srpna je zavřená a obec se bude snažit, aby ji někomu pronajala. Pošta naštěstí funguje v odpoledních hodinách. „To už by tady byla opravdu země nikoho,“ říká důchodce sedící před krámem. „Až to zruší úplně, tak by nás mohli ohradit jako rezervaci a páni z města by se sem mohli jezdit dívat, jak to vypadá na českém venkově v pohraničí jednadvacátého století.“

Region bez nemocnice

Pravdou je, že se zdravotní dostupností to v tachovském okrese není nijak růžové. Jako jeden z mála nemá okresní nemocnici. Po problematické privatizaci téměř zanikla nemocnice v Plané u Mariánských Lázní, kde je dnes naštěstí alespoň jednodenní chirurgie. Skončila rovněž nemocnice v Mariánských Lázních, což je v tak významném městě podle vyjádření místní radnice skandální záležitost. Že tu nakonec je lékařská služba v běžné pracovní době, je podle místních téměř zázrak. „Já to říkám už několik let, díkybohu za to, že je tu alespoň nestátní zdravotnické zařízení, které nějakou péči poskytuje,“ uvedla pro ParlamentníListy.cz starostka Martina Němečková. 

„Pro běžného občana, který nerozlišuje, jestli je to soukromé nebo státní zdravotnické zařízení, je to v podstatě jedno. Jsme rádi, že tady máme chirurgickou a další ambulance v normální pracovní hodiny. Plus je tu jednodenní chirurgie, to znamená drobné výkony v rámci urologie, chirurgie – prostě třeba žlučníky, žíly… My jsme rádi alespoň za to. Já jsem několik let bojovala o nějaké rozšíření, ale kraj tomu nebyl nakloněn, takže se to nepovedlo.“ 

Kraj podle Němečkové vypsal dvakrát výběrové řízení. „Jednou za velmi podfinancované peníze, podruhé možná za adekvátní peníze, ale ve velkém rozsahu a v krátkém termínu. Bylo to totiž vypsané na tři týdny. Během této doby jsme měli sehnat osm lékařů, což byl nadlidský úkol. Prosila jsem o to, aby se projekt rozjížděl postupně, že by se třeba zatím přidaly jenom víkendy a pak, až by se tu usadilo o pár doktorů více, přidávaly by se další hodiny. Lékaře tu opravdu nemáme, protože od roku 2002 tu nemocnice není. Postupovat takto, až by se to dotáhlo na čtyřiadvacetihodinový provoz. Plzeňský kraj na to neslyšel, vypsal to jinak, tím pádem se nikdo nepřihlásil. Kraj jasně říká, že tady nikdy nemocnici s lůžkovým oddělením nebo akutní lůžkovou péčí už neotevře. To řekl pan hejtman Šlajs několikrát jasně a nahlas. Je to takový evergreen. Říkal to i v době, kdy už bylo jasné, že nejsou akutní lůžka v nemocnici v nedalekých Mariánských Lázních. Od Plzně na západ vlastně není žádná nemocnice. Tím, že ani v Mariánských Lázních péče není, se na hranicích Plzeňského a Karlovarského kraje objevuje mezera, a to mezi Chebem a Plzní,“ uzavírá starostka města ležícího na „demarkační linii“ mezi Plzeňským a Karlovarským krajem. Nevole, že Mariánské Lázně patří ke Karlovarsku, přičemž vždy byly svázány s Plzeňskem, je cítit na každém kroku.

Po vojácích už jen starosti

V Plané u Mariánských Lázní je stále problém s místním zámkem, kde sídlilo velení Pohraniční stráže. Objekt se zatím nedaří udat tomu správnému, a tak je v jinak celkem pohledném městečku černou skvrnou, nehezkým bolákem z nedaleké minulosti. „Zámecká budova je v setrvale bídném stavu,“ říká smutně, ale ne rezignovaně starostka města Martina Němečková. „Několik let si ho překupují různí – nevím, jestli mohu říci – spekulanti. Někdo má nějaký projekt, ale na žádný nikdy nedojde. Takže zámek už má několikátého vlastníka. Ty budovy jsou dnes už rozděleny. Polovina zámku patří společnosti CIT s.r.o. a druhou polovinu vlastní Saplia Gold, a.s. Neznám jejich záměry. Na bytech jsou exekuce, jsou tam nějací ručitelé; jde o objem několika milionů korun. A pozemky? To je další evergreen. Každý pozemek má někdo jiný. Někdo vlastní budovu, ale pozemek, na kterém stojí, vlastní třeba policie. Tam, kde byla kasárna, má něco Ministerstvo obrany. Jiný pozemek je státu. Není to přehledné, a už vůbec ne jednoduché.“

Turistů ráj?

Na památky se v Plzeňském kraji v letošním roce vyčlení pouze deset milionů korun. To je podle opozice směšná částka, která postačí na minimální záchranné opravy či konzervace. Podle zastupitelů chybí koncepce památkové péče. Štědře je dotováno okresní město, ale na mapě regionu je řada ještě bílých míst. Jen podle serveru www.znicenekostely.cz je zde téměř 250 vážně poškozených nebo téměř zničených kostelů, kapliček, zvoniček a hřbitovů. Region má na víc, ale zatím tu ráj nehledejte.