Kotrba ve svém komentáři na Facebooku informuje, že organizátoři festivalu v Cannes se ocitli pod tlakem, aby odepřeli čestné ocenění za životní dílo 83letému herci jen proto, že kdysi učinil arogantní prohlášení o fackování žen, chce zastavit migraci do své vlasti a podporuje pravici ve Francii. Pokud by Melissa Silversteinová neposlala pár tweetů o Delonovi a jeho politických názorech, nevzbudila by pozornost nikoho, míní Kotrba. Ale stalo se a militantní představa jedné Američanky oběhla prostřednictvím hysterických globalizovaných médií zeměkouli.
„Považuji za naprosto šílené, že o výkonech Pana herce by měla rozhodovat bloggerská nula z druhého konce světa a všem ‚liberálním‘ médiím a jejich kulturním kvočnám to přijde normální,“ nestačí se divit Kotrba. „Melissa Silversteinová je nýmand. Nevytvořila nic. Mimo hromady žvanivých frází v hromadě amerických novin. Prostě obtloustlá newyorská nula,“ nebere si Kotrba servítky.
Žádná internetová petice, kde se lze podepsat jako Kačer Donald, není určující pro kvalitu celoživotního díla a názory kdejakých nýmandů, kteří ji podepsali, prý není nutné brát vážně. „Frustrované feministky píšící udání na slavné jsou mi vyloženě odporné,“ říká Kotrba a stejně tak hovoří o politicích a novinářích vyžívajících se v obhajobě rovnátek pro všechny.
Celý Kotrbův facebookový komentář:
Pokud by do éteru neposlala pár tweetů o Delonovi a jeho politických názorech, nevzbudila by pozornost nikoho, tím méně světových tiskových agentur, RFI, Guardianu, Evening Standardu, ale i Jakarta Postu, Le Parisien, Corriere della Sera či La Repubblica. Militantní představa jedné Američanky oběhla prostřednictvím hysterických globalizovaných médií zeměkouli.
Organizátoři festivalu v Cannes se ocitli pod tlakem, aby odepřeli čestné ocenění za životní dílo 83letému herci jen proto, že kdysi učinil arogantní prohlášení o fackování žen, chce zastavit migraci do své vlasti a podporuje pravici ve Francii. Umělecký ředitel Cannes, filmový kritik Thierry Fremaux se ale vzepřel: "Alain Delon si může myslet, co chce", prohlásil. "Nebudeme mu dávat Nobelovu cenu míru… ale dáme mu ocenění za celoživotní dílo."
Nemám chuť ve svých 56 letech obhajovat zdravý rozum ani svůj estetický názor, podpořený vysokoškolským studiem teorie i praxe umění.
Nemám chuť argumentovat, proč je třeba osobnost umělce oddělit při hodnocení od jeho díla. A nemám chuť sepisovat veřejnou prosbu o ignorování sexuálně, citově i rozumově deprivovaných osob, které se pokoušejí vstupovat do veřejného prostoru s hysterickým prosazováním genderového konceptu jako svobodné volby společenské role jedince ve vztahu k maskulinitě a feminitě, vnucováním gender mainstreamingu do umění, politiky či vědy a zavádění zvláštních opatření, kampaní proti sexuální stereotypizaci či sexismu typu #metoo. Rovnost mužů a žen považuji za samozřejmou u státu, v legislativě. Před zákonem si buďme všichni rovni. Nikdo mě ale nebude nutit, abych zaměstnal starého sekretáře, když chci mladou sekretářku, která nebude blondýna. A hodlám i nadále zobrazovat ženy v hlíně i bronzu jako sexuálně přitažlivé objekty divákovy touhy a nebráním kterékoliv sochařce, aby stejně tak zobrazovala muže. Strkání zmrzlých kuřat do vagíny v chrámu Krista Spasitele se mi hnusí a za umění to nepovažuji. Stejně tak přibíjení vlastních varlat na Rudé náměstí. Umění je a má zůstat odvozené od slova uměti. Na právo homosexuálních párů vychovávat děti mám opačný názor, než Delon, ale ten jeho respektuji a nepobuřuje mne.
Považuji ale za naprosto šílené, že o výkonech Pana herce by měla rozhodovat bloggerská nula z druhého konce světa a všem "liberálním" médiím a jejich kulturním kvočnám to přijde normální. Papouškují zprávu kterési agentury jedna přes druhou, že… "na internetu se rozjela kampaň"… a jakási "organizace spustila petici…", kterou podepsalo (na celém světě) 16 tisíc lidí. A co má proboha být? To je jako když plivnete do oceánu. Opravdu si myslíte, že jakási internetová petice, kde se lze podepsat jako Kačer Donald, je určující pro kvalitu celoživotního díla? A opravdu si myslíte, že názor kdejakého nýmanda (i když je těch nýmandů 16 tisíc) je nutno brát vážně? Tvrdím arogantně, že ne.
Melissa Silversteinová (@melsil) je nýmand. Chlubí se 15 lety zkušeností v oblasti neziskových organizací. To není kariéra, ale diagnóza. Je "uměleckou ředitelkou" a "spoluzakladatelkou" filmového festivalu Athena na ženské Barnard College. "Spoluzakladatelkou" Women's Media Center… Forbes tvrdí, že "píše o ženách v podnikání Hollywoodu". Na svých stránkách se chlubí, že "za poslední desetiletí vytvořila skupina Ženy a Hollywood komunitu lidí, kteří se věnují podpoře obsahu vytvořeného ženami a pro ženy. Komunita okolo Silversteinové prý zahrnuje novináře, lobbisty, aktivisty, filmaře a mnoho dalších." Nevytvořila nic. Mimo hromady žvanivých frází v hromadě amerických novin najdete jen jeden feministický školní filmový festival Athena a virtuální "Alliance of Women Film Journalists". Prostě obtloustlá newyorská nula.
Před více než sto dvaceti pěti lety byl Barnard první vysokou školou v New Yorku - a jednou z mála na světě - kde ženy mohly dostávat stejné vzdělání svobodného umění, jaké muži. To byla doba, kdy ještě černoši v USA neměli lidská práva. Chápu americkou hrdost nad dosaženým pokrokem za 125 let. Ale nesednu si před ním na zadek.
Stejně tak mne neuchvátí, že misogynství Alaina Delona zajímá Forbes či Guardian, české bulvární zprávy na Primě, iDnes či deník Aha. Zajímá mě ale herec režisérů Luchina Viscontiho, Jeana-Luc Godarda, Jeana-Pierre Melvilla, Michelangela Antonioniho. Zajímá mě mladý milovník Franz Lobheiner z filmu Christine (1958), kde byl partnerem Romy Schneiderové. Zajímá mne Delon v kriminálce ze staré školy Melodie podzemí, kde hraje po boku Jeana Gabina. Ve Viscontiho filmu Gepard (1963), který získal tentýž rok Zlatou palmu na MFF v Cannes, hrál Delon vedle Burta Lancastera a Claudie Cardinaleové. Film byl natočen v roce, kdy jsem se narodil a v jakémsi arte kině v Paříži jej viděla má matka o deset let později. A já ještě později. Zapomenout nejde Sicilský klan (1969), Borsalino (1970 a 1974), Smrt darebáka (1977) či Tři muži na zabití (1980). Jako filmového snoba mě zajímá i film Atentát na Trockého (1972), který byl zařazen mezi padesát nejhorších filmů všech dob, kde Delon hraje vraha Jacksona - španělského komunistu a agenta NKVD Ramóna Mercadera.
Nemám chuť argumentovat, proč frustrované feministky, píšící udání na slavné, že je kdysi poplácali po zadku a pak z toho už nic nebylo, mě neoslovují a jsou mi vyloženě odporné. Prostě to tak je, nehodlám se za to stydět a hodlám ve svém nemoderním názoru veřejně setrvat. Pravděpodobně se rozejdu s dobrou polovinou svých levicových přátel, kteří jsou okouzleni současným progresivistickým kulturním diskursem, pijí sojové latté bez lepku a přikusují k tomu farmářskou biosušenku s příběhem. Pravděpodobně budu dál mluvit o sexuálně frustrovaných feministkách stejně sprostě jako dosud. Ještě hůř budu mluvit o některých mladých politicích a političkách, případně jejich novinářích a novinářkách, vyžívajících se v obhajobě rovnátek pro všechny. Pravděpodobně budu dál koukat na filmy s Alainem Delonem a Jeanem Gabinem, plných genderových stereotypů, sexistických narážek a vykouřených gauloisek bez filtru a smutně přemýšlet o časech, kdy auta měla tvář, benzín nevoněl po biolihu, muži byli muži a ženy ženami.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: nab
