„Svůj dnešní příspěvek jsem nazvala Už zase tluče bubeníček. Válka není vůl. Válka je peklo. I když ubývá lidí, kteří ji zažili, jejich svědectví zůstávají. Nejen v archivech nebo učebnicích, které lze cenzurovat, ale především jsou trvale zachycena v umění. Zatímco každá propaganda nás formuje pro svůj aktuální záměr a řadí nás do uniformního útvaru, umění oslovuje každého jednotlivě. Prostřednictvím emocí, a tím vytváří vztah člověka k životu a světu. Písně slýchané v dětství, knihy přečtené v mládí nám žádný režim nemůže vyvlastnit. Pomník maršála na náměstí lze odstranit na příkaz orgánů. Ale například filmy Němá barikáda nebo Májové hvězdy, i kdyby na ně televize zapomněla, zůstanou uloženy v citové paměti diváků natrvalo. Jako součást jejich vědomí a svědomí,“ řekla Procházková úvodem.

„Vděk za záchranu dokáže cítit i zvíře. Ale jenom člověk má schopnost předávat prožitek vděčnosti dál, napříč časem, jako závazný kód. Ani srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa nemohl ten kód zničit. Neboť byl posvěcen krví 140 tisíců padlých rudoarmějců,“ řekla za potlesku Procházková.

„Nicméně invaze z roku 1968 působila na většinu z nás včetně mě, tehdy 17letou, jako šokující vojenský zákrok v zemi, v situaci, která z našeho úhlu pohledu mohla být řešena po dobrém. Na přemýšlení o tom, proč se československá třetí cesta nedala prošlapat napříč dvousměrné dálnice v tehdejším bipolárním světě, na přemýšlení jsme pak dostali dlouhých dvacet let. A právě těch dvacet let, nazývaných u nás normalizací, poskytlo západním kooperacím čas připravit se na budoucí dražbu takzvaného východního bloku,“ dodala.